Významným vnějším znakem mé nové kolegyně je její značně větší objem, než je obvyklé. Říkal jsem si, že to může být nějaká nemoc, např. chybná funkce štítné žlázy nebo důsledek nějaké hormonální léčby, atd. Poté, co jsem jí ale viděl spořádat na oběd u klávesnice počítače porci, která by v pohodě vystačila třem těžce pracujícím dělníkům, pochopil jsem, že prostě jen moc ráda jí. 
Divný místní obyčej, odsunout před obědem klávesnici počítače a řešené spisy stranou, vytáhnout misku s gáblíkem a po obědě utřít mastné kapky ze stolu, a z obalu spisu, jsem od začátku svého působení zatím nepochopil. Ovšem, obědvají tak téměř všichni a někteří jsou dokonce schopni vysvětlovat, proč nejdou na oběd do 100 m vzdálené jídelny s výběrem šesti teplých jídel.
Jsou zde úzké chodby a je malým dobrodružstvím se kolem kolegyně protáhnout tak, abychom se nemuseli dotknout. Popravdě, je to to poslední, o co stojím. Je zcela jedno, jak se otočí, vždy zabere téměř celou chodbu.
Výsluha a více peněz – jak skandální!
To, čím mě upoutala kolegyně nejvíce, nebyla její (morbidní) obezita. Bylo to tehdy, když vešla do kanceláře, kterou jsem sdílel s dvěma dalšími kolegyněmi a prohlásila: „On si snad myslí, že je chytřejší, když bere více peněz !“ Asi si přišla postěžovat kolegyním a mě si ani nevšimla. Zeptal jsem se, jak to myslí, ale odpovědi jsem se nedočkal. Dle souvislostí jsem odhadl, že mluvila o kolegovi, bývalém vojákovi a jeho výsluze.
To, že musel pro svou výsluhu něco udělat a byla mu většinu produktivního života upírána práva, které ostatní občané běžně užívají, stěhovat se působit podle rozkazů nadřízených, jí nezajímalo. Ani to, že studuje práva a dále na sobě tvrdě pracuje. Já rozeznal v jejím stěžování jen závist. Faktem je, že mou trvalou pozornost si tím získala.
Na jedné z nepravidelných porad si tato paní vzala slovo a improvizovaně se dotazovala přímo jen slečny vedoucí. Vyptávala se různé věci z praktického řešení příkladů, např. ověřování adresy. Před sebou neměla žádné poznámky, asi si nepotřebovala připravit svoje dotazy a odpovědi jí také moc nezajímaly. V dialogu se slečnou vedoucí tak strávili jednu hodinu z celé porady (!!). Štouchl jsem do vedle sedící Aničky a řekl jsem jí: „Dávej pozor, nyní bude moje hodina„.
Porada
Já měl dotazy připravené, týkali se zejména plné moci. Nebylo a není mi jasné, některé detaily v předkládaných plných mocích ve správním řízení. Slečna vedoucí mě odkázala na § 33 správního řádu, ale stejně jsem nerozuměl, proč používají neexistující termíny, jako např. generální moc. Prý si to mám dohledat v judikátech, ale více konkrétních informací jsem se nedověděl.
Při dalších dotazech jsem začal být přerušován obézní kolegyní… Asi jí došla trpělivost. Tak při dalším přerušení jsem již nereagoval a mluvil dále a dočkal jsem se toho, že mě osočila, že jí skáču do řeči. Bránil jsem se, že s tím začala ona, ale dověděl jsem se: „Já jsem přece dáma!“
Přemýšlel jsem chvilku, jestli pak tato „dáma“ tuší, jak by se skutečná dáma mohla chovat. Došlo mi, že nějaké vysvětlování by bylo jen ztrátou času.
Časem mi také došlo, že shoda jmen zástupce ředitele s jejím jménem není náhoda. Odtud ta její sebejistota.