Jak jsem již několikrát psal přímo, či nepřímo, co personalista, to nepřítel. Chovali se tak ke mně po celou moji vojenskou kariéru. V jedné etapě, když jsme byli reorganizování celý management odboru prošel personálními pohovory. Ředitele vyhodili rovnou, už měli za něj vděčnou náhradu. Ostatní dostali na personálním pohovoru nabídku, kterou nešlo přijmout.
Já byl v té době vedoucí oddělení a poté, co mi byla nabídnuta pozice vedoucího staršího důstojníka, jsem řekl, že končím. Přítomné to dost překvapilo a personální „odbornice“ mi odborně vysvětlila, že odejdu na vlastní žádost. Když jsem se jí zeptal, kdo za mně tu žádost napíše – nevěděla. Když jsem jí začal vysvětlovat, že mi stačí nepodepsat personální pohovor a skončím tak, či tak, s ukončením existence oddělení, kde jsem vedoucím, zalapala po dechu. (jedná se o rok 2010, personální procesy se pak změnily)
Jeden personalista za druhým
Poté jsem absolvoval řadu pokusů o personální pohovor s cílem, abych podepsal předložené dokumenty. Ani jsem netušil, že existuje tolik personalistů, protože většinu jsem viděl jen jednou. Poté, co jsem je „procvičil“ v jejich odbornosti, se mi už vyhnuli. 
Na jednom personálním pohovoru mi vysvětloval plukovník ZZ, že zastupuje pana náměstka TP. Ale když jsem ho požádal o předložení zmocnění, neměl ho. Prohlásil, že má ústní pověření. Zeptal jsem se přítomného personalisty, jak může pan plukovník podepsat pohovor, ke kterému nemá oprávnění a personalista prohlásil, že asi nemůže. Tím pohovor skončil.
Další setkání jsem ukončil poté, co mi bylo vysvětleno, že mi je předkládán „bianco“ pohovor a pan náměstek ho podepíše, až s ním budu souhlasit. Vysvětlil jsem přítomným (náměstek si zase nenašel čas), že se jedná o předložení návrhu nadřízeného a já ho nebudu kontrolovat, za to snad odpovídají mí personální kamarádi.
Napište si, co chcete
Jindy mi bylo řečeno, že si mám napsat do personálního pohovoru, co chci. Nechtěl jsem nic, nic jsem nenapsal a zase jsem nic nepodepsal.
Chvilku si také personalisté pohrávali s myšlenkou, že můj souhlas bude nahrazen nějakým komisionálním rozhodnutím, ale sami přišli na to, že to je asi blbost.
Názorný příklad pomohl
Stále jsem trval na tom, že odcházím z reorganizačních důvodů. Hodně mě bavilo, když mi jeden z civilních nadřízených vysvětloval, že musím sloužit podle potřeb ozbrojených sil (zákon byl později přeformulován na potřeby České republiky). Ani s dvěma přítomnými personalisty si neporadil s moji námitkou, že bych měl být zařazen na služební místo podle dosažené kvalifikace, doby výkonu služby v hodnosti a závěrů služebního hodnocení. Personalisté argumentovali, že se přece jedná o stejnou platovou třídu. Hned, jak jsem zjistil, že se jedná o vedoucího oddělení a jeho zástupkyni, požádal jsem je, ať si představí, že v pondělí už nebudou mít své funkce, pochopili, že rozdíl ve služebních místech se stejnou platovou třídou existuje.
Podepiš, že se nebudeš soudit!
Jednou z největších personalistických perel bylo, když mi zástupce náměstka MK předložil dokument s tím, že mám podepsat, že se nebudu s resortem obrany soudit. Velmi rychle jsem vytáhl pero a chtěl jsem jeho přání splnit a smál jsem se, že s tímto dokumentem ta žaloba bude o hodně jednodušší. Dokument stáhl a už jsem jej neviděl.
Snad nebude vadit ten jeden měsíc…
Po všech peripetiích s pohovorem, který jsem na konec podepsal, přišla za mnou do kanceláře personalistka ve velmi krátké vojenské sukénce a chtěla mi předat rozhodnutí o ukončení služebního poměru. Bylo tam napsáno, že služební poměr končí tři měsíce od předání dokumentu. Jenže tam byl uveden datum za dva měsíce. Paní personalistka neměla prý minulý týden čas – co na tom, že zrovna skončil měsíc? Ani jí nevadilo, že už byl začátek dalšího měsíce. Jen vydechla: „Snad by Vám nevadil ten jeden měsíc?„