Seděl jsem u bývalého nadřízeného plukovníka VV, dopíjeli jsme spolu kávu a on mi najednou řekl: „Chci být k Tobě upřímný, řeknu Ti, co mi na Tobě vadí.“
„Víš, myslím to s Tebou dobře a to, co chci pro Tebe udělat, myslím v dobrém.„, pokračoval.
Rychle jsem přemýšlel, jak tento „božský dotek„, s co nejmenší úhonou přežít.
Nic moc jsem nevymyslel, zaplály mé emoce a nebylo moc času a tak říkám: „Nesmírně si vážím Tvé upřimnosti a chápu, jak velkou službu pro mě děláš…. Nechci být Tvým dlužníkem a proto Ti nabízím, že hned poté, co budeš ke mně upřimný Ty, budu k Tobě upřimný také, chceš?“
Nechtěl a ani se moc nedivím.
Sdílet:
Související články:
Neslyším rozkaz, co mám tedy plnit? Za dávných dob, kdy se ještě v armádě vydávaly rozkazy, téměř všichni měli snahu je splnit, za doby, kdy velení a řízení obsahovalo i kontrolu plnění úkolů a nehrála se…
Správní řízení po našem – po „vojensku“ I. Správní řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., lze pojmout různě. Ne, že by bylo nějak složité. Platí, že neznalost zákona neomlouvá – tato fráze se bohužel týká často i správního orgánu. Jedno…
Striptýz za 20 miliónů K mladému kolegovi přišla hezká mladá právnička, vyzbrojená nejen vědomostmi, ale také pekelně rafinovaným plným výstřihem. Chudák, neměl šanci ani kdyby měla na sobě rolák, její argumentace byla, jak jsem…
