Po nějaké době přemýšlení už si nejsem jist, co přesně znamená slovo slušnost. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský by z takového úvodu radost neměl, já ale nechci zpochybňovat pravidla chování ve společnosti, u stolu či jinde.
K zamyšlení se nad tím, co je to slušnost a kdo je to slušný člověk, mně přiměli diskusní příspěvky, ve kterých autoři apelují na „ostatní slušné lidi“, resp. „ten/ti nepatří mezi nás, slušné lidi“, apod. Samozřejmě, že autor je vždy součástí té skupiny slušných lidí a vystupuje jako jejich zástupce…
Uvolňování místa staršímu v MHD, používání správného jídelního příboru včetně těch na šneky, humra či ústřici, se považuje za slušné chování. Stačí to? Slušnost není definována jako dodržování všech psaných norem. Navíc, nejen současné a místní reálie ovšem potvrzují, že všechny psané normy nemusí být všemi dodržovány. Tím nemyslím jen to, že jsou „rovní a rovnější“. Nerespektování takových norem je často společensky tolerováno.
Pamatuji si na vystižný výrok jedné městské zastupitelky, která v diskuzi použila nevyvratitelný argument:
„Nevím, jak je to podle zákona, ale srdcem cítím, že to, co ve městě děláme, je správné!“
Faktem zůstává, že její slušnost dosud nikdo nemůže zpochybnit, i když bylo Policií ČR později prokázáno porušování zákona. Zabývání se nepsanými normami, resp. tradicemi a zvyky k vysvětlení „co je slušnost a kdo je slušný člověk“ nepřispěje. Navíc mi došlo, že pojetí slušnosti se mění podle doby – to co bylo neslušné, je zcela běžné a nad čím se již nikdo nepohoršuje. Slušnost je rozdílně vnímána mezi obyvateli světadílů, jednotlivých států, regionů. Chápání slušnosti také záleží na náboženském vyznání, pohlaví, vzdělání, zkušenosti nebo také na postoji uznávaných autorit. Definici, která by stanovila, že „Slušnost je …“ jsem nikde nenašel. Pojem slušnost je vždy použit jako dogma, jako něco, čeho význam všichni znají a o čem se nepochybuje. Případně zaměňován na vyšší úrovni za etiku, na praktické úrovni zjednodušeně za etiketu. Kalifornští vědci dokonce tvrdí, že slušnost je emoce, zpracovávaná částí mozkové kůry.
Zdroj: cgcookie.com
Pak mě napadlo jiné řešení. Jestliže neumím definovat, „co je slušnost a kdo je slušný člověk“, mohu předpokládat, že slušní jsou všichni mimo těch, kteří slušní z nějakého důvodu nejsou. Důvody k vyloučení ze společnosti slušných lidí jsem našel již v dříve vzpomínaných diskusních příspěvcích. Populisticky a populárně řečeno, „vox populi – vox dei“. Zde je souhrn:
- Menšiny. Podle údajů Českého statistického ústavu ze sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 jsou na území ČR národnosti: česká, moravská, slezská, slovenská, polská, německá, romská, maďarská, ukrajinská, ruská, rusínská, bulharská, rumunská, řecká, vietnamská, albánská, chorvatská, srbská a nezaznamenané jiné (nebo počtem nevýznamné) menšiny. Romové většinou nejsou slušní lidé a to procento (pravděpodobně promile) je nutné slušnými lidmi hlídat, protože i když se tváří slušně, mají v genech např. drobné krádeže, využívání sociálního systému apod. Jednodušší je mezi slušné lidi je nezapočítat. Za slušné jsou považování Vietnamci, hlavně kvůli pracovitosti a úslužnosti. Slováci jsou slušní jen tehdy, když na českých serverech píšou česky. „Ak to niektorému utečie, je najskôr napomenutý“ a potom obdrží radu, ať raději píše na slovenských serverech. Ostatní národnosti nejsou vzpomenuté, takže je lze zatím započíst mezi slušné lidi.
- Politické strany. Slušný člověk nemůže být členem KSČM. Na tom se shodli všichni zástupci slušných lidí v diskusních příspěvcích. Bez výjimky. Hlavním důvodem je, že svým členstvím de facto obhajují minulý režim a chtějí návrat „starých pořádků“. Aktivně se projevující se členové ČSSD jsou „zastánci pseudosocializmu“ a to je ze společnosti slušných lidí vyřazuje. Aktivní členové ODS by „zase rádi zbohatli na úkor ostatních“, což je vyřazuje taky.
- Zaměstnavatelé. Majitelé firmy, drobní živnostníci apod. jsou slušní lidé, protože poskytují práci svým zaměstnancům, platí daně a ti, co pracují např. ve státní správě, žijí na jejich úkor. Kde jsou ti neslušní a navíc neschopní, je snad zřejmé…
- Starší/mladý Pokud starší vnucuje rady a zkušenosti mladším, kteří o ně nestojí nebo vyžaduje jejich pozornost (úctu, ohledy), je vyloučen za společnosti slušných lidí. Takové mladé, kteří se snaží udělovat rady vyčtené (jakoby) z učebnic, také nelze označit jako slušné lidi.
- Feministky. Jednoznačně nejsou součástí slušné společnosti. Nezaleží na tom, jestli jsou v diskuzi v menšině nebo naopak, jsou stejně označovány jmény, kterými nelze slušného člověka označit. Pokud se snaží bránit takovým označením, ztrácí postupně odstup, argumenty a opětováním nadávek jen potvrzují, že mezi slušnými lidmi není pro ně místo.
- Bezdomovci. Slušnému člověku se přece nemůže stát, že přijde o bydlení.
- Bydlení nájemné/vlastní. Slušný člověk si pořídí vlastní bydlení a nežije v nájemném bytě a už vůbec s „regulovaným“ nájemným – to se považuje za krajnou neslušnost.
- Názor. Slušný člověk je jen ten, kdo má stejný názor, jaký je místně a časově přítomnou většinou tolerován. Jaký názor to je, dopředu není skoro nikdy jisté. Jiný názor ho zásadně vylučuje ze společných lidí, pokud navíc ho prezentuje verbálně či písemně (na blogu?). Může být navíc označen paradoxně označen za nekomunikativního, kontroverzního hulváta, zkrátka neslušného člověka. Slušný člověk může kdykoliv za slušnou většinu vystupovat, (mlčící) podporu má jistou.
- Otázky. Slušný člověk se moc neptá. A už vůbec ho nenapadne někoho dotazy zesměšňovat…
- Placení. Slušný člověk si své dluhy platí. Respektive platí komukoliv, cokoliv. To, že nesouhlasí a netuší, za co platí, nevadí. Slušný člověk se moc neptá…
- Kosmetické vady – bradavice, pihy. Z většiny diskuzí vyplývá, že kosmetickou vadu nemůže mít slušný člověk.
- Oblečení – růžový svetr nebo košile. Ze společnosti slušných lidí je vyloučen nositel růžových doplňků. Tady není jasné, jestli po převlečení se nositel stane opět slušným člověkem.
- Povolání. Již samotné povolání způsobí diskvalifikaci ze společnosti slušných lidí (typicky politici).
- Další kritéria. Existují další kriteria, která jsou v diskuzích zmiňované, někdy se mi zdálo, že byla na místě vytvářená na základě potřeby.
Ačkoliv jsem se bláhově domníval, že dojdu k nějaké definici slušnosti, na kterou se v diskuzích tak často odkazuje nestalo se. Tak docházím k dílčímu závěru:
Slušnému člověku přece nikdo nemusí říkat, co je to slušnost. Protože on to přece ví. (Ne)záleží na tom, co si myslí ostatní !?
http://www.novinky.cz/zena/141191-slusnost-je-zakladni-vrozena-vlastnost.html
http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/C2002DD869/$File/Kapitola2.pdf