Před lety jsem si koupil zánovní auto, Škodu Fábii 1,9 SDI, rok výroby 2000, tmavá námořnická modř. Skvělé autíčko… 
Stará letitá bílá Škoda 120 M už pomalu dosluhovala. Přemýšlel jsem nad tím, že ještě může někomu posloužit.
Jak to se mnou miláčkové roztočili
V sobotu ráno mi zavolal nějaký pán a ptal se mě, kdy si může přijet pro auto. Říkal, že o autě ví od kamaaa, který mu dal také mé číslo telefonu… Jel prý kolem a auto se mu líbilo tak, že mi za něj dá 100 000 Kč. To je nějak moc, namítl jsem. Vysvětloval jsem, že to auto jsem chtěl prodat asi jen za 10 000 Kč, protože jsem si koupil Fábii… No tu chci právě koupit, tvrdil neznámý kupec. To ne, to je nedorozumění a ukončil jsem telefonický hovor.
Zdroj: www.auto-autodily.cz
Během 10 minut mi volal další zájemce a dožadoval se slevy za rychlé jednání, když si hned přijde pro modrou Fábii. Znovu jsem trpělivě vysvětloval, že je to omyl a že se chci zbavit staré škodovky… Na to on řekl:
Tak to jste ten inzerát neměl lepit na Fábii, pane!
Vyběhl jsem před dům k novému autu a na něm jsem našel zvenku nalepené nápadné, hezky graficky vyvedené cedule, oznamující prodej Škody Fábie, při rychlém jednání sleva… *dash*
Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Téměř jistě jsem věděl, kdo to udělal a tak jsem jen zařval do nebe:
Vy ču*áci, žádné kafe u mě už nikdy nedostanete!
Jen co se za mnou zaklapli dveře, někdo zazvonil a u vchodových dveří a s ksichty natlačenými na dveřní sklo čekali na otevření moji tehdejší kamarádi, IŠ a MH a tlemili se jako šílení.
U kafe, které jsem jim samozřejmě uvařil, mi vysvětlovali, jak se ve čtvrtek spolu na ubytovně dívali na film Zítra to roztočíme, drahoušku…!, kde byla scénka s nechtěným prodejem auta a dohodli se, že mi to provedou stejně. Ať je sranda… *rofl*
Chci Vás…
V roce 2004 jsme všichni dojížděli každé pondělí brzy ráno do Prahy a v pátek zase zpět. S oblibou jsme poslouchali po cestě v autě tehdy velice populární Test věrnosti. To byla moje inspirace… 
Nejtěžší bylo sehnat ženskou, která by byla ochotná a schopná se na tom vtípku podílet. S vytřeštěnými očima odmítla má asistentka praporčice JV, odmítla také bývalá kolegyně z kanceláře kapitánka IB, až jsem nakonec přesvědčil majorku MV.
Diskutovali jsme po telefonu každý detail. Volala by ze služebního mobilu na pevnou linku, aby nebyla jednoduše zpět vystopovatelná. Vymyslel jsem si scénář, že je novou příslušnicí na GŠ, cítí se v týdnu osamocená a potkala se s nadporučíkem MH náhodou v jídelně. To byla jídelna GŠ ještě uprostřed vnitřního dvora. Na všem jsem si nechal záležet, popsal jsem jí i barvu jídelních táců.
Cílem telefonátu mělo být, že by se ráda potkala s nadporučíkem MH osobně, aby si zkrátili dlouhé osamocené chvíle procházkami večerní Prahou.
Když jsme se s MV domluvili, začal pro mě každodenní „blázinec“ porad, jednání, shánění podkladů, tvorby stanovisek…
Těsně před obědem jsem se zastavil v kanceláři nadporučíka MH, který mi začal vykládat o telefonátu s nějakou mladou paní a všechno mi převyprávěl ze svého pohledu…. Cítil, že je to nějaká srandička, ale ten telefon byl delší, než na Evropě 2. Dokonce mě podezíral, že v tom mám prsty, ale když mě viděl pobíhat po chodbě, posloužilo to jako mé neprůstřelné alibi. Nabídl jsem jako viníka jeho kolegu v kanceláři, občanského zaměstnance JD, ale MH řekl, že ten v tom asi také prsty nemá. Tak jsme společně dále hledali vysvětlení.
Na obědě mi říkal, že využil telefonickou službu zpětného volání, ale dovolal se na kolegu z jiné sekce (služební mobil se v síti hlásil jako „neznámé číslo“ a nešlo se na něj zpět dovolat ). Pak dokonce volal manželce, jestli si z něj s nějakou kolegyní neudělali srandu. To mě zamrzelo, ale jeho žena to vzala tak, že je to jen něčí srandička.
Pak někdo u stolu prohlásil: „A co když to všechno byla pravda?“ Protože nadporučík MH byl už tehdy dost ješitný, takže myšlenka, že po něm tajemná neznámá touží, se mu asi zalíbila.
Majorce MV jsem ke konci pracovního dne volal a informoval jí o pokračování našeho vtípku. Dost jsem se nasmáli. Domluvili jsme se, že za 14 dnů, až přijede do Prahy na nějaké shromáždění, přijde na kafe a všechno to na MH „vybalíme“.
Jenže shromáždění bylo posunuté o dalších 14 dnů. Občas někdo z oddělení přiživil tu představu, že po GŠ chodí nějaká mladá paní, co touží po MH. Popravdě, většinou jsem to byl já…. I za cenu, že jsem prohlásil, že sloužím na GŠ déle a neslyšel jsem, že by se něco podobného někomu stalo…. Stačilo jen trochu polechtat jeho ješitnost…
Pak konečně přijela paní majorka MV do Prahy a seděla u mě v kanceláři a popíjela kávu. Zašel jsem za nadporučíkem MH a zeptal jsem se ho, jestli zná majorku MV s tím, že jí může přijít pozdravit.
Zdroj: http://bitchinlifestyle.tv/
Stáli jsme v malém kroužku asi 5 lidí v mé kanceláři a kecali o tom, jak se komu slouží. Paní majorka prohlásila, že by nikdy nemohla sloužit v Praze, protože Prahu vůbec nezná. Prý by potřebovala někoho, kdo by jí ukázal večerní Prahu….
V sekundě ticha si najednou nadporučík MH uvědomil spojitost s „oním“ telefonátem. „To jste byla Vy?“, vyhekl. Nikdy jsem neviděl nikoho kromě majorky MV, kdo by smíchy brečel najednou třemi proudy slz…. *rofl*
On hledá jeho
Od té doby mi pan nadporučík neustále připomínal, že nyní je na řadě náš další kamarád IŠ. Napadlo mě podat za něj seznamovací inzerát…. Ehm… V rubrice „On hledá jeho“
Zdroj: imgkid.com
Naformuloval jsem skvěle znějící inzerát:
Hledám někoho, s kým se mohu diskrétně setkávat za účelem sexu, mám slušné vybavení. Jsem pečovatelský typ, uklidím, uvařím.
Jako kontakt jsem zadal email, telefonní číslo se mi zdálo příliš riskantní, vzhledem k možnému přílišnému obtěžování. Jenže jsem nedomyslel, že Annonce tento typ inzerátu chce potvrdit odesláním odpovědi z kontaktního emailu. Je jasné, že to IŠ neudělal. *sorry*
Takže mi vlastně dochází, že panu IŠ nějakou malou srandičku za to prodávané auto ještě dlužím….