Někdy v roce 2005 jsem se rozčilil nad tím, že paní ze zabezpečujícího RFO (současná Agentura finanční) musela mít k „Prohlášení k dani“ za příslušný kalendářní rok kopie smluv o penzijním připojištění a soukromém životním pojištění.
Nervozní, protivná, obézní a trochu fousatá účetní mi dokola vysvětlovala, že musí mít k dispozici kopie smluv. Co by prý dělala, kdyby přišla kontrola? Moje námitky, že by jí mělo stačit potvrzení od pojišťovny a předložená smlouva odbyla námitkami, které jsem „zbožňoval“ už tehdy:
- „kdo nemá co skrývat, ten požadovaný údaj poskytne“,
- „takhle to děláme léta bez problémů“ a moje dvě nejoblíbenější
- „to je přece Vaše vojenská povinnost“ a „jste první, kdo si stěžuje….„.
Zavelíme mu?
Spor o kopie smluv se přesunul na mé nadřízené, kteří řešili telefonickou stížnost ředitele tehdejšího RFO a hrozbu, že mi „Prohlášení k dani“ nezpracují. Vše jsem se pokusil vysvětlit, ukázal příslušný paragraf zákona a na konci diskuze požádal o písemný rozkaz, že mám kopie soukromých smluv předat proti své svobodné vůli resortním účetním. Tím to skončilo a nikomu jsem žádné kopie svých dokumentů (už nikdy) nedal.
Podle mého názoru nevhodné zacházení s osobními údaji v resortu obrany, resp. AČR, jsem popsal v článku, který byl zveřejněn v Areportu.
Připojil jsem také zmínku o personalistovi, který mě osočil, že jsem nesplnil svou povinnost oznámit změnu osobních dokladů. Když jsem ho upozornil, že se spletl a zákon č. 221/1999 Sb., v § 2 mi ukládá povinnost hlásit změnu osobních údajů, trval na svém a odkázal na nějakou brožurku personalisty. V současnosti je to funkcionář na AP. Co jsem ho slyšel naposled se vyjadřovat, je stále stejný odborník, ale tam to asi stačí. 
Mému článku tehdejší šéfredaktor LL věnoval svůj Úvodník, ve kterém si také posteskl a uvedl své příklady resortní úrovně ochrany osobních údajů.
Po zveřejnění jsem dostával po štábním informačním systému různé ohlasy čtenářů. Někteří ho pochopili jako kritiku personálu ve zdravotnictví, jiní jako kritiku práce personalistů a účetních.
Odborníkovi se článek moc nelíbil
Pár dní na to jsem dostal dopis od pana IB ze Sekce personální (nyní Sekce státního tajemníka), který ve dvoustránkovém dopise uvedl, že zásadně se mnou nesouhlasí. Prý jsem povinen podle zákona prokazovat plátci daně příslušnou smlouvu. Jestli se mi prý postup mzdové účetní nelíbí, můžu si podat daňové přiznání sám na příslušném Finančním úřadu. Na závěr svého dopisu zhodnotil můj článek jako poškozující dosavadní práci mzdových účetních všech RFO a prý bych měl svůj nepravdivý, mylný a falešný výrok napravit při nejbližším vydání Areportu. *dash*
Zdroj: http://marelia.blog.cz/
Ještě ten den jsem mu odpověděl, že synonymum slova „prokazovat“ není „zkopírovat“ a zákon nikde neukládá, že bych musel někde nechávat kopie svých dokumentů. Jsem ochoten je předložit k nahlédnutí a kontrole údajů.
Napsal jsem mu, že si nemyslím, že někoho svým článkem poškozuji nebo že by byl „nepravdivý, mylný a falešný“ a trvám na něm v plném rozsahu.
Koneckonců, jestli se mu můj článek nelíbí, ať ho nečte….
Epilog
Dostal jsem nápad, že by možná nebylo špatné udělat na toto téma větší článek. Zatelefonoval jsem šéfredaktorovi Areportu a domluvili se, že bychom udělali společný rozhovor s ředitelem RFO.
Pan ředitel sice nezpochybnil znění příslušné části zákona, ale tvrdohlavě opakoval, že předložení smlouvy znamená nechat kopii smlouvy k dispozici účetní. Nebylo to nic, o čem by se dalo něco zajímavého do Areportu napsat.
Po cestě zpět k budově GŠ mi pan LL prozradil, že v souvislosti se zveřejněním mého článku a jeho úvodníkem byla doručena stížnost jeho nadřízeným z úrovně náměstka ministra a on byl z pozice šéfredaktora odvolán. *bad*