Každý návštěvník Afganistanu prý dostane uvítací balíček ve formě zvýšené únavy, dýchacích potíží, bolestí břicha, průjmu nebo zácpy. To nám všem bylo řečeno při ice breakingu.
Co vím, prošli si tím všichni. Původně prý bylo velitelství ISAF stavěno na cca 800 vojáků, ale postupně vojáci přibývali a v době, když jsem na základně sloužil, tam bylo již 2100 osob. Ubytování takového nárůstu osob se řešilo skládáním nových obytných kontejnerů nebo zvýšením počtu osob v dosavadních kontejnerech. Takže na začátku jsme bydleli v kontejneru ze Slovákem, toho pak vystřídal Turek a pak se k nám přidal Francouz.
Mimo samovražedných bombových útoků na základnu, občasného ostřelování z ručních zbraní a průletu raket odpalovaných z improvizovaných odpalovacích zařízení (naštěstí) přes základnu byla reálným nebezpečím epidemie. Bylo tam multikulturní prostředí, lidé z různých zemí, s různými hygienickými návyky. Skutečně jsem viděl některé vojáky, jak vycházeli z kabinky WC s tím, že si „zapomněli“ umýt ruce. Před vstupem do jídelny byli mycí koryta k tomu, aby si všichni mohli umýt ruce od všude přítomného prachu. Občas dokonce u mycích koryt hlídkovali příslušníci MP k zajištění, že všichni si před vstupem do jídelny umyjí ruce.
Zdravotní potíže
Moje zdravotní potíže začali tím, že mě rozbolelo břicho. Upravil jsem si jídelníček a jedl jsem jen lehká, nedráždivá jídla. Bolest nepřestávala, naopak, byla ještě intenzivnější. Další den jsem zašel do jednoho z univerzálních obchodů na základně, kde se dalo koupit téměř cokoliv a koupil jsem si k léčbě všechny vhodné volně dostupné léky. Nejdříve jsem všechny léky vzal podle abecedy, pak podle barvy krabičky, ale zlepšení se nedostavilo…. Pak jsem si naordinoval dvojité, až trojité dávky. Něco bych přece o tom mohl vědět, v rodině máme doktory. Co na tom, že je to stomatoložka a patolog? 
Druhý den na večeři, kde jsem měl na talíři jen chleba, si i kolegové u stolu všimli, že se něco se mnou děje. Podplukovník JŠ to komentoval slovy, že je ode mě alespoň klid. Moc velký kamarádi jsme nebyli ani předtím a po této poznámce se to již nikdy nezlepšilo. Většina projevila účast a zájem, ale na rovinu, ani to mi moc nepomohlo od bolestí…. 
Po večeři jsem dostal horečku, měl jsem křeče v žaludku a také jsem zvracel. Už jsem mohl jen skrčený ležet v posteli, chůze už mi dělala potíže. Volal jsem mobilem praporčíkovi MM, který byl členem MP, jak je to vlastně s nějakou pohotovostí a po několika telefonátech jsme zjistili, že zdravotní pohotovost na základně funguje jen přes den. Společným přesvědčováním jsme dosáhli toho, že se místní doktor alespoň dostavil na ošetřovnu.
Nemocnice na Kabul International Airport
Praporčíci PŠ a MM se dohodli, že mě na tu ošetřovnu odtáhnou, já sám bych to jistě už nezvládl. Když mě uviděl doktor „zlomeného v pase“ mezi dveřmi, hned mě uložil na lehátko, napíchal mi kapačky na doplnění tekutin a začal shánět odvoz do nemocnice. Po několika desítkách minut postavili kolonu vozidel, kde byl také obrněný transportér ve zdravotní modifikaci s lehátky, kam jsem si v bolestech přelezl.
Zdroj: http://www.army.cz/
Hned u vchodu do nemocnice mě uvítala francouzská doktorka a zase mě uložila na lehátko a napíchla mi kapačku na doplnění tekutin. Kroutil jsem se na boku v bolestech a najednou slyším, jak mi někdo česky říká:
„Pane podplukovníku, už o Vás víme. Tady působí česky chirurgický tým a náš velitel o Vás již ví, ale teď je na sále a operuje. Nenechte si od nikoho nic dělat, jste náš.“
Čeština mě upoutala, otevřel jsem oči a viděl jsem mladého českého vojáka v triku. Jeho poslední slova „jste náš„, mě fakt hodně potěšila a povzbudila. Poté mě francouzské sestřičky převezly na vyšetření počítačové tomografie. Nikdo mi nic neřekl a přibližně ve tři hodiny ráno mě konečně odvezly na pokoj, kde již leželi nějací lidé. Zase jsem dostal kapačku, tentokrát i s antibiotiky a nějakým lékem na tišení bolesti. Než jsem usnul únavou, byl přivezen další člověk a pokud jsem dobře rozuměl francouzsky, byl vážně pokousaný divokými psy.
Ráno přišla skupina lékařů na vizitu. Měli na sobě všichni bílé pláště a pod nimi různé uniformy podle národnosti. Vizitu řídil nějaký Francouz a přítomní lékaři mu prezentovali své diagnózy. Bulhar mu říkal, že mám zánět slepého střeva a je nutný operační zákrok. Francouz doložil, že jsem plný nějakých parazitů a měli by mi být podávány speciální léky. Mě bylo tak blbě, že mi bylo skoro jedno, co říkají.
Najednou se v místnosti objevil český podplukovník MO a všechny anglicky s úsměvem upozornil, že jsem český voják a proto mě léčit bude on osobně. Pan podplukovník MO se v nemocnici těšil značnému respektu, protože všichni lékaři, včetně jejich vedoucího, odešli od mé postele k další a po celou dobu mého pobytu v nemocnici si mě všímali jen zdvořilostně.
Dva dny jsem nic nejedl, neměl jsem na nic chuť. Po dvou dnech za mnou do nemocnice přijeli čeští kolegové major MM a praporčík PŠ, který byl tak hodný, že mi sbalil pár triček, hygienické potřeby a notebook. Jejich návštěva mi udělala radost (nejen kvůli tomu, že mi donesli mé věci). Pro vysvětlení, něco podobného městské dopravě neexistovalo a výjezdy mimo základnu nebyli zcela bezpečné ani v Kábulu. Museli si vyžádat do nemocnice přepravu, sednout v neprůstřelné vestě a přilbě do obrněného vozidla s řidičem a ochrankou a opustit relativně bezpečnou zelenou zónu kolem velitelství ISAF. Zejména o majorovi MM jsme věděli, že velmi nerad opouští základnu. Protože jsem věděl, co všechno museli zařídit, o to více jsem si vážil jejich návštěvy.
V neprůstřelné vestě a přilbě se přijel za mnou do nemocnice podívat i můj americký vedoucí oddělení. To mě také moc potěšilo.
Podplukovník MO chodil za mnou nejméně jednou každý den. Pokaždé mi prohmatal břicho a říkal, že tam mám nějaký zánět. Povídali jsme si o službě v Afganistanu, zdůrazňoval, že je rád, že může pomoci obyčejným lidem, kteří tady trpěli probíhajícími boji. Vysvětloval mi, že zde má možnost získat zkušenosti z léčení válečných zranění – střelných, střepinových a po explozích. Poznal jsem podle reakcí francouzského personálu (Francouzi tehdy nemocnici řídili), jakou je pro ně doktor z Čech autoritou. To nebyla jen slušnost.
Po dvou dnech, co přivezli do nemocnice chlapa pokousaného psy, odešel po svých. „Obyvatelé“ pokoje se střídali skoro pravidelně po dvou dnech. Já stále ležel v posteli – už jsem si připadal nějak divně. Svůj „dlouhý“ týdenní pobyt připisuji vlivu pana podplukovníka MO, který chtěl mít asi jistotu, že jsem v pořádku.
Pokoj nemocnice, kde jsem ležel, byl vyčleněn pro vojáky a zaměstnance ISAF nebo civilní pracovníky (contractors). Vedlejší pokoj, úplně stejně vybavený, byl pro místní obyvatele. Viděl jsem tam ležet malé děti s amputovanou rukou nebo nohou. Byli tam také dospělí, muži i ženy s podobnými zraněními se smutným výrazem ve tváři….
Francouzské sestřičky, s kterými jsem si povídal, když mi bylo lépe, říkaly, že místní obyvatele nejen léčí, ale také učí děti základní hygieně, např. mytí rukou po použití WC nebo vlasů šamponem. Často se stávalo, že chodba byla hodně znečištěna krví nebo WC bylo použito tak, že namísto záchodové mísy byl využitý odtokový kanál v místnosti.
Po týdnu v nemocnici jsem byl po důkladné zdravotní kontrole panem podplukovníkem MO propuštěn. Vysvětlil mi, že mé potíže byli z nějaké nečistoty z jídla nebo ze vzduchu. Stačí přitom, aby se zvedl silnější závan větru. Oslabený nebo náchylný jedinec (asi jako já ) může mít pak zdravotní problémy a žádné preventivní očkování prý nepomůže.
Rozloučili jsme se jako kamarádi a dosud cítím hrdost na to, že voják ve stejné uniformě, jakou jsem nosil i já, se těšil u svých zahraničních kolegů takového respektu a úcty.
Na první snídani po návratu z nemocnice jsem vcházel do jídelny za mohutným americkým vojákem, který prošel kolem mycích koryt bez jejich použití. V jídelně jsem se postavil před něj a požádal ho, aby se vrátil a umyl si ruce. Vysvětloval mi, že se ráno sprchoval a že se cítí dostatečně čistý. Byl o půl metru vyšší, ale vystrkal jsem ho břichem směrem k mycím korytům.
Pamatuji si také, jak jsem po návratu z mise zíral na prodavačku, která mi podávala rukou housku. Nějak jsem si jí nemohl od ní vzít. Vyřešila to manželka, vzala si jí ona.