Ironií je, že si nepamatuji žádné své významnější střety s autoritami předtím, než jsem se stal v 18 letech vojákem z povolání. *rofl*
Někdy na konci druhého ročníku jsme měli dost těžkou zkoušku. Všichni jsme čekali na chodbě a po jednom jsme chodili do učebny. Zkoušku jsem udělal výtečně a skutečně jsem měl radost. Tu radost jsme dali asi pak na chodbě s kamarády i hlasitě najevo a sdíleli zážitky.
Najednou vyšel ven náš velitel roty major S. Byl to tlustý totalitní důstojník a zařval na nás, že se máme zklidnit. No a pak dodal: „A Ty, rotmistře Ružičko, mě už neser!„
Což mě dokonale zchladilo a naplnilo spravedlivým hněvem. Požádal jsem spolužáka, velitele čety ZS, o předvedení k veliteli roty, aby mi vysvětlil, čím že ho to seru. Nechtělo se mu, ale přesvědčil jsem ho.
Tak jsme během pár minut stáli jsme před ním a já čekal na svou odpověď. Hry typu „a Ty už si nepamatuješ?„, „vždyť Ty moc dobře víš!„, jsem odmítl a chtěl jsem konkrétní odpověď. Soudruh major S (byl rok 1986) se nadechl a pronesl větu: „Nemohu si vzpomenout na žádný konkrétní problém, ale Ty máš k problémům sklony!“
Požádal jsem velitele čety, ať odejde a nechá mě s velitelem roty osamotě. Protože jsme si od začátku už napůl tykali, přešel jsem také do tykání a řekl jsem mu, že je hnusná zelená pi•a. 
Zdroj: http://1trefa.cz/
Následovala pak série kontrol budíčků, přítomnosti na ranních rozcvičkách a kontrole samostudia na učebně, které bylo tehdy povinné. Přišel jsem na to, že když získám odznak vzorného posluchače, získám tím řadu výhod a zbavím se některých povinností, kde by časem mohl soudruh major S skutečně nachytat. Stačilo jen dosáhnout určitého studijního průměru, což se mi s touto „motivací“ podařilo.
Moc jsem si to užil, když jsem mu zdůvodňoval svou nepřítomnost při samostudiu na učebně. Vzorný posluchač si totiž mohl místo pro samostudium vybrat.
Jenže tím to neskončilo.
Nejbližší povyšovací termín jsem nebyl povýšen na nadrotmistra. Mrzelo mě to a zjistil jsem, že zodpovědným za mé nepovýšení je soudruh major. To, že jsem přišel také o necelou stokorunu navýšení kapesného měsíčně, mi až tak nevadilo, jako ten pocit nespravedlnosti. Zašel jsem za ním a vojensky zdvořile jsem se ptal na vysvětlení. Odpověděl: „Ty nevíš?“ Jeho tykání a blažený spokojený úsměv mě zase vydráždil a odpověděl jsem otázkou: „To je za tu hnusnou zelenou ♦ ? Tak hlásím, že stále jsi hnusná zelená ♦“
Po marném uplynutí dalšího povyšovacího termínu jsem jen strčil hlavu do jeho kanceláře a zeptal se: „To je za tu…?“ a naznačil spojením palců a ukazováčků kosočtverec. Když se pousmál, tak jsem ho upozornil, že podle nějakého předpisu po třetí již povýšen musím být, ale on – a zase jsem prsty naznačil předešlé gesto – dále zůstane tímhle.
Třetí povyšovací termín byl poslední, kdy jsem musel být povýšen nebo nějak vyřešen, k čemuž chybělo nějaké zdůvodnění, jelikož jsem byl stále „vzorný posluchač„. 
Byl jsem povýšen na nadrotmistra, ale byl jsem trochu dotčený, někteří spolužáci byli již podporučíci a do vyřazení, kdy mě čekalo povýšení na poručíka, zbývalo několik měsíců. Tak jsem si žádné nové označení na nárameníky nepřipnul s tím, že těch pár měsíců do poručíka už vydržím.
Jenže v době, kdy jsme obhajovali diplomové práce, se před místnost, kde jsem měl obhajovat svou diplomovou práci, postavil před dveře soudruh major a prohlásil, že mě do místnosti jako rotmistra nevpustí.
Tak jsem po přátelské dohodě degradoval spolužáka, on mě naopak povýšil na nadrotmistra.a mohl jsem jít za komisí obhájit diplomovou práci. Když jsem šel kolem soudruha majora, šeptem jsem mu řekl, že moje nárameníky se již změnili a dále budou růst, ale můj názor na něj se nezmění.
Uvědomuji si, že jsem na soudruha majora neměl být vulgární. Kdyby byl bystřejší, mladická nerozvážnost a „velkohubost“ by se mi hodně nevyplatila.
Vzpomněl jsem si na tuto příhodu několikrát v životě. Častokrát při neurčitém odkazování na minulé hříchy s cílem vyvolat pocit viny. Nebo v situacích, kdy nebylo možné nalézt oporu v předpisech a nařízeních a různí funkcionáři tyto dokumenty použili jako náhradu toaletního papíru.