Jsem ukecaný. Z mnoha životních situací jsem se „vykecal“ a naopak, do řady potíží jsem se tím dostal. Mám rád lidi, co umí vyjádřit svou myšlenku a hrají si se slovy. Jak říká můj jediný dědic, dokonce existují profese, které si libují ve dvojsmyslech a zejména sexuálních – a vojáci jsou prý nejhorší… 
Snad kecá, nemůže znát slova, které použijí všechny profese!
Nedávno přišla za mnou nějaká paní a chtěla radu. Už jsem měl být někde jinde, ale řekl jsem si, že jí vyslechnu a pokud budu umět, poradím. Poslouchal jsem jí a vůbec jsem jí nerozuměl. Už podruhé začínala své povídání slovy „musím Vám říct svůj příběh…„. Nechtěl jsem být hrubý, ale trpělivost a čas mi docházely. Fakt jsem měl být jinde. Navíc se mi zdálo, že paní se chce vypovídat, vůbec mě neposlouchala a ani nereagovala na mé slova. Už to bylo 15 minut, co povídala a já stále netušil, co vlastně chce.
Řekl jsem jí: „Paní, dejte mi prosím jasný dotaz, na který Vám mohu odpovědět. Zkuste to, prosím, v maximálně 3 větách“ Paní začala mluvit znovu, jako kdyby jsem neřekl vůbec nic. Jen jsem jí stroze odpočítával odříkané věty a dostal jsem se k sedmi větám, kdy v podstatě neřekla nic… Ukazoval jsem jí je na prstech rukou a pak jsem jí zastavil, poděkoval a rozloučil se s ní.
Již delší chvíli všechno sledoval pár, který stál kousek od nás. Také se něco chtěli zeptat a tak jsem je vyzval, že když se už tolik baví, ať to také zkusí… Pán to zvládl mimo pozdrav jen v jedné jediné větě… Odpověděl jsem mu, pán mi poděkoval a odcházel, společně s manželkou pryč.
A co můj příběh?
Ta první paní na mě ještě stále zaraženě koukala a začala mi nadávat, že jsem arogantní, že mi chtěla jen říct svůj příběh. Nepochopil jsem jí a nechápu jí dodnes… Asi jsem z jiného kmene. 