Jednou jsem přijel na plánovaný výcvik v řízení BVP na 23. mpr do Strašic. Nebylo to sice poprvé, ale poprvé v životě jsem viděl velitele roty, který řídil výcvik řidičů BVP. Image měl vynikající… štíhlý, vysoký s jasným velitelským hlasem. Některé pokyny, které vydával pod věží nastoupeným řidičům, mi moc smysl nedávali, ale budiž. Mimochodem, ta věž je známá z akce Den Pozemního vojska – Bahna.
Představil jsem se mu již při svém příjezdu, ukázal mu kontrolní protokol velitele brigády a neměl jsem v plánu do ničeho zasahovat. Jednalo se přece o dopředu hlášenou kontrolu výcviku.
Již tradičně první problém před zahájením výcviku bylo spojení s vozidly. Po 20 minutách poběháváni techniků po výchozí čáře od jednoho BVP k druhému se spojení podařilo se všemi navázat. Rozhlédl jsem se zatím po prostoru věže a požádal o předložení písemné přípravy na zaměstnání.
S podivem jsem konstatoval, že jsem sice přišel na výcvik v řízení bojových vozidel v cvičení X., ale písemná příprava byla na cvičení Y. Vysvětlení velitele roty, že už to jezdili tolikrát, tak to „dají“ i bez písemné přípravy, jsem ještě zvládl a „saze“ ve mně se jen jemně, beze zvuku nadzvedly.
To cvičení se jelo na čas. Hodnotili se jednotlivci a jednotka jako celek. Po každém nahlášeném čase z místa řídícího cvičení jsem si poznamenal čas řidiče, který zrovna ukončil jízdu. Samozřejmě to nejeli rovnou na „ostro“, ale měli nejdříve možnost si to dvakrát zkusit (nacvičit si). Celkem jeli tedy třikrát a vzal se ten nejlepší čas. Rozdíly mezi časy jednotlivými jízdami řidičů byly minimální a tak argument, že lépe se jezdilo ráno, když ještě nebylo vše „rozorané“ od pásů BVP, jsem do úvahy nebral. Ty časy, které jezdili řidiči BVP, nebyli moc dobré…
Najednou do startovní rovinky najela tři vozidla PV3S v protisměru, už bylo odstartováno další kolo jízd a kromě křiku do vysílačky se toho moc dělat nedalo. Když jsem si představil, jaký je výhled řidiče přes periskopy se zavřeným poklopem, zamrazilo mě z možných následků. Naštěstí se nic nestalo, vozidla se navzájem vyhnula.
Zjistilo se, že to byla vozidla správce UVZ (učebně výcvikové základny) a tak jsem se ptal velitele roty, jak měl udělaný dohovor na využití UVZ. Koukal na mě divně, jako bych měl dvě hlavy. Vždyť on má plánovaný výcvik, tak co?
Vyvrcholením té komedie pro mě bylo závěrečné vyhodnocení jízd – výtečné! Nevím, jak to počítal štáb velitele roty na té věži, ale očividně byli se sebou spokojení.
Velitel roty nechal nastoupit řidiče, vyhodnotil jim cvičení a pak jsme společně odjeli k veliteli útvaru, seznámit ho s výsledky cvičení a kontroly.
Velitel roty doložil výtečné hodnocení, což velitele útvaru potěšilo. Pak jsem se vyjádřil já a vyhodnotil celé cvičení jako nevyhovující. Od absence písemné přípravy, organizace na výchozí čáře, porušení bezpečnosti výcviku a svérázné vyhodnocení cvičení v rozporu s předpisem. Velitel útvaru se přestal usmívat a stal jsem se jen dalším nepříjemným „otravou“ z velení brigády.
Velitel roty se důrazně ohradil a prohlásil, že celé cvičení bylo v souladu s předpisem.
Už tehdy jsem měl plné zuby těch, co vsázeli na svou oblíbenost u nadřízených, na svůj image a byli příliš líní se něco učit nebo příliš zbabělí něco nového zkusit.
Tak jsem se velitele roty zeptal, jaké označení má ten předpis, který dodržuje? Prý si nemůže vzpomenout, ale to je detail, protože důležitý je obsah.
A můžete mi alespoň říci, jakou barvu má ten předpis? Řekl. Netrefil se a já ho vytáhl z kufříku, kde jsem měl naskládané všechny možné související dokumenty, nařízení, předpisy.
Zeptal jsem se velitele praporu, jestli mám doložit také, jak moc se spletli u vyhodnocování jednotky. Moudře rozhodl, že to mu stačí. Požádal nadporučíka, aby odešel řídit ošetřování techniky a my se pak dohodli na náhradním, opravném zaměstnání.
Za dalších čtrnáct dnů bylo to další cvičení výtečné, ale řídil ho již někdo jiný…
Nepochybuji, že ten pan nadporučík ještě slouží a díky jeho image, tak, jak si ho pamatuji, bude asi sedět na nějaké významné pozici.