Už si skoro ani nepamatuji, kdy naposled jsem viděl dospělého člověka projevit radost. Asi to už ani já neumím…. 
Malé děti umí projevit svou radost nádherně… rád si vzpomenu na rozzářený výraz syna, když objevil pod vánočním stromkem malou stavebnici lega nebo Marťánky.
Mimochodem, když jsem mu o několik let později pořídil nový model Imobilu, takovou radost ani zdaleka neprojevil.
Zdroj: www.kb.cz
Zašel jsem si nedávno do nejbližší pobočky jedné banky, kde jsem potřeboval něco nutně zařídit. Seděla tam jedna zralá čtyřicátnice a věnovala se mi, v nějaké záležitosti, více než jednu hodinu. Byla skvělá, nezkoušela žádné „selfimage“ triky mladých trubek:
- to nejde, tuhle službu naše banka neposkytuje;
- já Vám vysvětlím, jak to funguje;
- takhle to nejde….;
Když nevěděla, neměla problém říct: „Omlouvám se, tohle neznám, musím někam zavolat.“ A telefonovala chvilku s internetbankingem, chvilku s hotline, chvilku s mou (tehdejší) pobočkou…
Vrátil jsem se na tuto pobočku za týden a požádal jednu z volných úřednic o převedení účtu z Dejvic, kde jsem měl svůj účet předtím. Mladé slečny jsem se na konci zeptal, kdo bude mojí finanční poradkyní a zeptal jsem se, jestli si mohu vybrat. Pak jsem ukázal hlavou na kolegyni, která se mi tolik věnovala předtím. Zvedla se a podala mi vizitku z jejího stolu.
Při odchodu jsem vytáhl z tašky hezkou bonboniéru a požádal slečnu o předání mé nové bankovní poradkyni. Potom jsem se zvedl a chystal se odejít. Ve dveřích mě zastavilo oslovení obdarované paní: „Pane Ružičko – děkuji Vám!“ Překvapilo mě, že si pamatuje moje jméno… a ještě více mě překvapil její výraz v tváři, který odrážel skutečnou radost, kterou jsem viděl většinou u vánočního stromečku.
Ani náhodou si nemyslím, že je to běžné a jsem jí vděčný za to, že mi tak zlepšila zbytek dne.