Před mnoha lety jsem byl ve Vyškově v kurzu přípravy osob pro práci ve strukturách NATO (CONAMS). Po dvou dnech nás přišel přivítat plukovník RR, zástupce velitele školy.
Po úvodním pozdravu jsme si vyslechli, že jsme vojáci, ti nejlepší z nejlepších, vybraní k reprezentaci v zahraničí.
Pak se nás zeptal, jestli něco nepotřebujeme nebo máme s něčím problém.
Ano, řekli jsme. „Nejsme spokojeni s ubytováním, vůbec se tam neuklízí, ta ubytovna je hrozně hlučná, takže se nedá učit. Mimo jiné to na té ubytovně „JUGO“ smrdí,“ ozval se někdo ze zadních řad.
Odpověď mě hodně překvapila: „Víte, požadovat můžete jen podle našich ekonomických možností. To není přece něco za něco. Plnit musíte bez ohledu na okolnosti.“
Sama se mi otevřela pusa. Říkal jsem si, takže ten „bordel“ na společných sociálních zařízeních tam bude dále?
Pak jsme byli poučeni o tom, že máme nosit čisté košile a vyžehlené kalhoty. To bylo také prvně, co jsem byl poučován, že nemám chodit jak bezdomovec. To jsem netušil, že o řadu let později to bude ten nejdůležitější požadavek na Generálním štábu AČR.
Voják se stará, voják má
To okřídlené „Voják se stará, voják má“ jsem vždy nenáviděl. Neschopnost nadřízených vytvořit podmínky pro splnění rozkazů byla vždy. Jen se mi zdálo, že poslední roky se ta neschopnost, nechuť či lhostejnost nadřízených zabezpečit podmínky pro podřízené, zvětšovala.
Co si pamatuji, to bylo tehdy prvně, co jsem oficiálně slyšel, že se máme uskromnit, ale podávat plné výkony.
„Srdcaři“ nebo „tahouni“ si říkají lidé, kteří plní své povinnosti i v takových podmínkách. Podle mě jen ten stav dále prohlubují. Voják přece není kouzelník!
Jako když Ivánek v Mrazíkovi odcházel do světa, tak mu maminka říkala: „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“