Za dávných dob, kdy se ještě v armádě vydávaly rozkazy, téměř všichni měli snahu je splnit, za doby, kdy velení a řízení obsahovalo i kontrolu plnění úkolů a nehrála se obecně společensky přijatá komedie s tzv. „managementováním“ kamarádů, kteří ničemu z toho, co „managementují“, nerozumí *rofl*….
Rozkaz: Změň do zítra ehm chrrr chrrr
Zkrátka, už je to docela dávno, co si mě zavolal zástupce velitele mechanizované brigády.
V té době jsem aktuálně řešil tzv. směrná čísla pro přípravu nových vojenských řidičů – vojáků základní služby. Jednoduše jsem stanovoval každému podřízenému výcvikovému středisku počet řidičů, které měli vycvičit po typech řidičů (pro osobní nebo nákladní vozidla), pro který podřízený vojenský útvar, tzn. u kterého vojenského útvaru pak bude sloužit. Vždy mi toto porovnávání a koordinace kapacit výcvikových středisek s požadavky podřízených vojenských útvarů zabralo pár dnů. Ten počet řidičů v jednotlivých výcvikových střediscích se pak formuloval jako rozkaz velitele brigády.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Stál jsem v kanceláři pana podplukovníka IK, který se zrovna chystal na služební cestu a při balení nervozně pobíhal po kanceláři. „Volali mi ze Strašic“ povídal, „mají problém ze svým směrným číslem. Chtěl bych,“ sklonil se a něco hledal ve spodních šuplících stolu, takže zbytku věty jsem nerozuměl. Zvedl se a tázavě se na mě podíval. „Pane podplukovníku, nerozuměl jsem Vám, můžete mi prosím opakovat Váš pokyn?„, reagoval jsem. „Aha. Tak znovu. Potřeboval bych…,“ a strčil hlavu do šatní skříně, něco zahuhňal jak medvěd brtník a otočil se ke mně. „Je to jasné?“ a čekal na reakci. Už mi bylo docela trapně a také jsem to řekl: „Pane podplukovníku, je mi trapně, zase jsem nerozuměl.“
„Děláš si ze mě prdel nebo máš něco s ušima?„, napětí v místnosti se dalo krájet. „Prdel si určitě nedělám a s ušima jsem dosud nic neměl„, odpovídal jsem. „Běž a pošli svého nadřízeného!„, ukončil svůj monolog.
Čekal jsem tedy v kanceláři na návrat podplukovníka JV, mého tehdejšího nadřízeného a říkal jsem si, co by tak asi mohl zástupce velitele mechanizované brigády chtít. Odhadl jsem, že mu asi volali z jeho bývalého útvaru a požadovali navýšení směrného čísla. Jen jsem nevěděl, která skupina vojenských řidičů by měla být navýšena. Když se vrátil můj nadřízený, klepal se smíchy. Když jsem se ho ptal, co zástupce chtěl, odpověděl: „Hele, zástupce mumlá i normálně. Já mu nerozuměl ani slovo, on se u toho balil. Rozuměl jsem mu jen, že mám tady být dnes s Tebou a mají se nějak předělat směrná čísla řidičů do výcvikových středisek a dokument odfaxovat dozorčímu útvaru 23. mpr. Nemám ale tušení, co chce.“
Do večera jsem předělával tabulku řidičů a pro jistotu jsem navýšil počty řidičů ve všech skupinách pro 23. mpr. Asi jsem se trefil, protože pak byl už klid. *wacko*
Hlaste, že jste splnil rozkaz!
Zdroj: www.geocaching.com
V prosinci, řadu let poté, mě kontaktoval někdo s Kanceláře NGŠ AČR s tím, že jim chybí písemné hlášení o splnění úkolu. Dohledal jsem úkolový list ministra obrany a volal zpět, že nerozumím úkolu.
Dostalo se mi vysvětlení, že mají tabulku s úkoly a jim jen chybí v tabulce označení, že je úkol splněn. Sami netuší, co ten úkol znamená, o čem je, jen jim chybí to označení o splnění úkolu.
V duchu jsem celou Kancelář přirovnal k tukanům. Fakt jsem nikdy nepochopil, proč mají vojenský top manažeři tak špatnou ruku v personální politice.
Z tukana majora je tukan podplukovník, z některých tukanů podplukovníků jsou tukani plukovníci… a když to domyslím dále, není divné, že někteří tukani plukovníci se stanou i generály a ta hvězda jim rozum nepřidá…