Před plánovaným ukončením činnosti jsme se všichni čeští vojáci z Heidelbergu měli začátkem dubna dostavit na základnu Ramstein, vzdálenou asi 100 km za účelem personálních pohovorů. Přijeli jsme o několik hodin dříve s tím, že si v klidu naposled prohlídneme tuto největší leteckou základnu, nakoupili něco domů a v klidu se naobědvali. Když jsme projížděli základnu, dostali jsme po telefonu zprávu, že personální pohovory už začaly a máme se okamžitě dostavit. V té době byly vzájemné vztahy mezi českými vojáky v Heidelbergu a Národním zabezpečením v Ramsteinu tak vyhrocené, že si osobně myslím, jsme tu chybnou informaci o čase dostali schválně, abychom vypadali jako pitomci.
Když jsme vešli do místnosti, v čele stolu seděl pan generál MŽ, kterému jsem se, jako voják s nejvyšší hodností, za celou skupinu zahlásil. Pan generál vstal, s přísným pohledem mi podal ruku a stejně tak přivítal všechny příchozí.
Přišli jsme již v průběhu neformální diskuze o hodnocení práce na zahraničním pracovišti. Pan generál zrovna hodnotil, kolik práce se podařilo na zahraničních pracovištích odvést a pochválil se, že pod jeho vedením se tato oblast rapidně zlepšila… Rozhlédl jsem se kolem velkého stolu a hodně jsem se bavil na neverbálních reakcích kolemsedících. Ti, co už končili a vraceli se do ČR, se usmívali a seděli pohodlně rozvaleni na židlích…. Ti, co měli ještě nějakou dobu sloužit ve strukturách NATO, seděli, jako kdyby spolkli pravítko a usilovně kývali na souhlas. Je logické, že pan generál viděl hlavně tyto reakce.
Po výzvě k dotazům se přihlásil nějaký pan praporčík a ptal se, co má dělat s mezinárodními hodnoceními (International Evaluation Report), kterých má plný šuplík a nikdo je nechce od něj převzít. 
Mimochodem, někdy mi bylo až trapně za sebe a ostatní důstojníky, jakou odvahu ukazovali někteří praporčíci při jednání s nejvyššími představiteli AČR.
Oba vedoucí celků v Ramsteinu, kteří seděli u generála, vytřeštili oči a začali něco velmi usilovně zapisovat do svých poznámek. Pana generála doprovázela personalistka pplk. MŠ, ale ta také mlčela jako ryba.
Pan generál zaimprovizoval a řekl, že se ty mezinárodní hodnocení mají poslat přímo jemu… To se ale panu praporčíkovi nezdálo a řekl, že nechce pana generála obtěžovat, že těch hodnocení má asi 6, možná 8 za celou dobu 3 let a že mu chybí nějaká nastavená cesta, co má s těmi hodnoceními, které písemně hodnotí jeho práci v mezinárodním štábu, či na vojenské misi, vlastně dělat… A že mu nepřijde normální, aby on, praporčík, posílal dokumenty přímo generálovi….
Jenže pan generál trval na svém a navíc dodal, že všechna hodnocení si osobně přečte společně s NGŠ AČR, protože mají enormní zájem vědět, jak je práce českých vojáků ve strukturách NATO hodnocena. Hmm, to už někteří, včetně mě, vyprskli smíchy.
Mám také několik výtečných mezinárodních hodnocení, které nikdy nikoho z AČR nezajímali a kromě mě je nikdo neviděl.
Pan podplukovník po levici pana generála navrhl, že problém pana praporčíka vyřeší po mítinku přímo s ním a tím neformální beseda byla ukončena. Byli jsme požádání, abychom všichni vyšli z místnosti a vraceli se na vyzvání po jednom na personální pohovory.
Když na mě přišla řada, vešli jsme s mým nadřízeným o hodně mladším majorem do místnosti a po vyzvání jsme sedli ke stolu k panu generálovi a personalistce.
Jak je možné, že mladší, hodnostně nižší důstojník, byl mým nadřízeným, někdy příště vysvětlím. Česky, na rovinu a v souvislostech to bude o hodně jednodušší, než jsem to vysvětloval v zahraničí, kdy tomu zahraniční kolegové nerozuměli, nepochopili to a posledních 6 měsíců se mnou stejně jednali jako s českým vojákem s nejvyšší hodností na pracovišti. *sorry*
Pan generál MŽ mi vysvětlil, že jsem nevyhrál ani jedno ze dvou výběrových řízení, kam jsem se přihlásil a prohlásil, že v případě, že bych do svého návratu do ČR žádné výběrové řízení nevyhrál, nebude možné rozhodnout o mém služebním zařazení a budu určen do dispozice ředitele SRPS MO.
Vzápětí mi podal Záznam o pohovoru se slovy: „To víte, pane podplukovníku, žádný strom neroste do nebe….„. *wacko*
Zíral jsem na ten papír a zápasil s touhou odpovědět panu generálovi, že má pravdu… žádný strom neroste do nebe…. Neřekl jsem ovšem nic, mlčky podepsal a dokument vrátil. Mé mlčení asi povzbudilo dosud mlčící podplukovnici MŠ a zase mi „Záznam o pohovoru“ vrátila s tím, že musím uvést, že s pohovorem souhlasím.
Tak jsem si říkal v duchu, že když si do mě potřebuje „kopnout“ generál, hodně to napovídá o něm samotném. Tedy o jeho aroganci, pocitu nadřazenosti a beztrestnosti. To, že aktuální situace využila personalistka, jedna z těch zcela u „personálního dna“ (dle mého názoru) jsem nechtěl a nemohl tolerovat. Pokud by neseděla po boku pana generála, jistě by si se mnou netroufla mluvit, ani služebně, ani odborně a soukromě už vůbec ne. Paní jsem již párkrát potkal předtím i potom. Mimo jiné, to byla ona, co vhodila medaili do obálky a poslala mi jí poštou (celý článek zde).
Usmál jsem se na ní a řekl, že kdybych napsal, že souhlasím, lhal bych. To přece nikdo po mě nemůže chtít…. A demonstrativně jsem ukazováčkem od sebe dokument odstrčil. Můj nadřízený celou dobu mlčel a nyní se začal trochu třást.
Podplukovnice MŠ mi „Záznam o pohovoru“ znovu přisunula a důrazně mě požádala, že musím napsat slovo „Souhlasím„. Znovu jsem dokument pohrdlivě ukazováčkem odstrčil a prohlásil, že jednoduše nesouhlasím.
To už se zapojil do debaty i pan generál a řekl, že tam mám dopsat „nějaký ten svůj komentář„. Tomu jsem odpověděl, že se mi zrovna žádný komentář psát nechce.
Po chvilce ticha mi nakonec pan generál navrhl, abych dopsal poznámku „Seznámen„, což jsem učinil.
a tak vlastně začala moje dispozice….