Setkání II. – správní řízení a komise
Zdroj: http://ctenarsky-denicek.wz.cz/
V pondělí ráno jsem přišel do práce a hned u ranní kávy ve své kanceláři jsem vytiskl ze správního řádu § 19 a 20 o doručování písemností v rámci správního řízení, u toho jsem zavolal známému, jestli v pátek dostal za mě vynadáno. Ano a prý z něj ještě teď ráno dělali kvůli mě pitomce. 
Přibližně v půl deváté zaklepal asistent generála, že se mám okamžitě dostavit k panu generálovi PA.
Po příchodu jsem zjistil, že byl přítomen zástupce ředitele všech nejlepších personalistů, můj známý personalista z pátku, samozřejmě ředitel sekce a také jeho zástupce.
Pan generál mi po zahlášení podal ruku, pozdravil a vysvětlil, že pánové z AP ČR, mi přišli předat nějaké dokumenty a že mi vše vysvětlí sami.
Od té doby mluvil jen zástupce ředitele AP ČR, který řekl, že je zástupce správního orgánu a že mi přišel předat nějaké dokumenty.
Odepnul jsem jsem visačku z levé kapsy bundokošile, kde jsem měl služební průkaz a identifikoval jsem se jménem a předložením služebního průkazu. Požádal jsem pana plukovníka o stejnou identifikaci. Představil se jménem a funkcí, což mě moc nevzrušilo a požádal jsem ho o zplnomocnění, že je oprávněn vystupovat za služební orgán, popř. zahájit správní řízení. Žádné takové zplnomocnění samozřejmě neměl a postřehl jsem, že všechny přítomné to poprvé pobavilo.
Beze slova jsem podal panu generálovi PA vytištěnou část zákona o správním řízení, kde jsem žlutým zvýrazňovačem zdůraznil důležité části, které se mě týkali.
Pan plukovník mezitím vykládal, že je nutné zahájit správní řízení, protože se mi nepodařilo vyhrát žádné výběrové řízení (to budu určitě rozebírat v některém z dalších článků) a proto podle zákona musím být určen do dispozice. Říkal, že mi bude v komisi předáno zahájení správního řízení a mám podepsat protokol o převzetí nebo nepřevzetí příslušných dokumentů.
Konečně jsem se dostal ke slovu a říkal jsem komisi, že neštěstím resortu je, že ti, co by měli znát, neznají a spoléhají se na vztahy podřízený a nadřízený a všechno řeší raději silou. Řekl jsem, že si takový nátlak nenechám líbit a nelíbí se mi, že jsou schopni zákony komolit podle potřeby. Prohlásil jsem, že je důrazně žádám, aby postupovali přesně podle zákona.
Pan plukovník se zeptal, jak si to představuji, jakže to podle zákona má vlastně podle mě být? Odpověděl jsem, že v místnosti ustanovení správního řádu o doručování dokumentů znají již dvě osoby. Pan generál PA a já.
Tehdy se pan generál se zapojil do diskuze a prohlásil, že podle zákona, který zrovna čte, by asi AP ČR měla příslušné dokumenty zaslat poštou. Doplnil jsem, že prioritně by měla být použita datová schránka účastníka správního řízení.
Pan plukovník prohlásil, že je to na posouzení jejich právníků a že mám podepsat, že odmítám převzít dokumenty o zahájení správního řízení. Trochu se mi zatmělo před očima a požádal jsem pana plukovníka o pozornost.
Prohlásil jsem, že k tomu, abych něco podepsal proti své vůli, by musela celá komise na mě skočit, zmlátit mě do krve a zlomit mi obě ruce. I tak si nejsem jistý, že by dosáhli toho, abych něco podepsal. Také jsem požádal pana plukovníka o to, aby mi zdůvodnil, proč ve správním řízení je přítomen pan generál a jeho zástupce. On na to odvětil, že jsou to moji nadřízení. Upozornil jsem ho na to, že by se měl rozhodnout, jestli se jedná o služební záležitost nebo správní řízení. Zdůraznil jsem dále, že vyjádření „nezávislých“ právníků v podřízenosti pana plukovníka je mi zcela u p*dele a jestli mě bude dále dráždit, skončíme u soudu s tím, ať si zkusí nastudovat, co je předběžné opatření. (což byl samozřejmě nesmysl, pokud by správní řízení bylo zahájeno; jednoduše jsem se spolehl na to, že to nikdo nerozezná *blum* )
Pan plukovník neodpověděl a pan generál se zvedl s tím, že má poradu u NGŠ AČR a předpokládá, že jeho přítomnost již není nutná. Pověřil řízením jednání svého zástupce a odešel ze své kanceláře, 
Po převzetí řízení jednání zástupce ředitele sekce vyjádřil své rozčarování nad tím, že se stal členem komise bez toho, že by se ho na to někdo upozornil dopředu a vyzval příslušníky AP ČR o další argumenty k mému převzetí dokumentů. Zdůraznil, že vše snad již bylo řečeno, pan podplukovník (to jako já ), se prý vyjádřil jasně a vyzval přítomné, že by skutečně měli postupovat podle zákona.
Pánové si uklidili své dokumenty ze stolu, pan plukovník poděkoval a oba příslušníci AP ČR odešli. Se zástupcem ředitele sekce jsme po krátké diskuzi zakroutili hlavou a rozešli se do svých kanceláří.
Po chvilce zaklepal na dveře mé kanceláře pan plukovník a po vstupu do kanceláře zavřel za sebou dveře. Sedl si ke stolu a zeptal se mě, co vlastně chci. Překvapilo mě to, byl to do té doby jediný člověk z AČR, který mi podobný dotaz položil a bohužel, vlastně jediný za celou dobu 13 měsíců dispozice (§10, zákon č. 221/1999 Sb.).
Řekl jsem mu, že tuším, že nemám šanci vyhrát žádné výběrové řízení, protože „transparentně“ prohrávám i s protikandidáty, kterých formální parametry jsou menší (vzdělání, jazyková vybavenost, mise, práce v zahraničí, odbornost). Tak jsem se rozhodl, že svůj vyhazov nebudu nikomu ulehčovat a svou „kůži“ nedám lehce. Jestli jsem se za víkend naučil správní řád já, personalisté by si ten zákon mohli také zlehka prolistovat. Pan plukovník pak po krátké diskuzi odešel.
Druhý den mi pan plukovník telefonoval na mobil (měl jsem volno) a omluvil se za pochybení AP ČR. Podle jejich právníků jsem měl pravdu a zahájení správního řízení mi již zaslali prostřednictvím mé datové schránky. Říkal, že to asi 3 roky dělali jinak, až jsem je donutil se podívat do správního řádu na přesné znění.
To byl také jediný člověk, který se vůbec za něco, co jsem zažíval v posledním roce své vojenské kariéry, přímo omluvil. Bravo, pane plukovníku, za tohle velká úcta!