Seděl jsem u bývalého nadřízeného plukovníka VV, dopíjeli jsme spolu kávu a on mi najednou řekl: „Chci být k Tobě upřímný, řeknu Ti, co mi na Tobě vadí.“
„Víš, myslím to s Tebou dobře a to, co chci pro Tebe udělat, myslím v dobrém.„, pokračoval.
Rychle jsem přemýšlel, jak tento „božský dotek„, s co nejmenší úhonou přežít.
Nic moc jsem nevymyslel, zaplály mé emoce a nebylo moc času a tak říkám: „Nesmírně si vážím Tvé upřimnosti a chápu, jak velkou službu pro mě děláš…. Nechci být Tvým dlužníkem a proto Ti nabízím, že hned poté, co budeš ke mně upřimný Ty, budu k Tobě upřimný také, chceš?“
Nechtěl a ani se moc nedivím.