Blaženka je rázná žena. Jak jí někdo „sáhne“ na základní potřeby, dovede se ozvat… a to dost rázně.
Běžně chodíme na oběd ve stejný čas. Je to takový pracovní rituál, limitovaný 30 minutami, které nám dala naše paní vedoucí. Dnes jsme ovšem narazili na zavřené dveře jídelny. Prvním nápadem kolegy bylo rychle se vrátit na pracoviště a zkusit „štěstí“ později, ale pak nás paní u výdeje oběda ujistila hlasitým „Už to bude“ a tak jsme čekali. 5 minut, 10 minut, 15 minut… Pak začala nervozita… U dveří jsme byli první a za námi se již tvořila fronta z ostatních strávníků, cca do 10 lidí, mezi jinými i „má“ Blaženka.
Po 20 minutách čekání se Blaženka zvedla od stolu, kde čekala se svými kolegyněmi a rázně otevřela posunutím jedno křídlo dveří, až se tabule skla zatřásly. Stejně razantně bouchla do druhého posuvného křídla dveří, vzala si, jak byla dosud zvyklá, do ruky 3 tácy a s bojovým pokřikem: „Tak si pro ty obědy jdeme !“ šla dovnitř, těsně nasledovaná kolegyněmi.
Od našeho prvního setkání se mnohé změnilo:
- Když Blaženka s kolegyněmi přicházely, hezky nás pozdravily;
- Když se „vloupaly“ do jídelny, pustily nás před sebe, protože jsme tam prý byli první…