Na jaře 2008 jsem jel tramvají s ženou z Václavského náměstí domů z knihkupectví Neoluxor. Tramvaj byla téměř prázdná, já stál u tyče nad ženou a listoval svojí novou knížkou o programování.
Periferně jsem viděl, jak se někdo ke mně přiblížil, ale protože jsem stál u tyče s označovacím lístkem, nevěnoval jsem tomu větší pozornost.
Najednou jsem cítil, že se něco stalo. Rozhlédl jsem se kolem sebe a asi metr ode mě stál jen nějaký mladý blonďák. Rychle jsem zkontroloval svoje kapsy a zjistil jsem, že mi chybí služební mobil.
Uměl jsem si představit, že nahlásím kapesní krádež policii ČR a na základě protokolu bych obdržel nový telefon. Pravděpodobně s nějakým zaplacením vzniklé škody.
Otočil jsem se na mladíka a zeptal jsem se ho, „Hele, nevíš kde mám mobil?“ Mladík se na mě podíval a zakroutil hlavou na znamení, že nic neví. Ptal jsem se dále, jestli je cizinec. Zase kývl, tentokrát na souhlas. „Rozumíš česky?„, ptal jsem se dále. Sranda, mladík kývl, že nerozumí.
Žena mi mezitím zkoušela zavolat, ale telefon byl nedostupný.
Mezitím jsme se dojížděli na zastávku „Újezd“, kde se mladík chystal vystoupit. Požádal jsem manželku, ať zavolá 158 a řekne jim, co se stalo a kde vystupujeme.
Zdroj: http://tommy-xxx.blog.cz/1004
Vystoupili jsme všichni společně na zastávku plnou lidí a já mladíkovi vysvětloval, že tady počkáme na policii ČR. Říkal jsem mu, že by možná nemusel čekat, pokud by mi vrátil telefon. Když jsem to opakoval potřetí, sáhl do kapsy a telefon mi vrátil. Mrkl jsem na něj a podivil jsem se, stihl ho i vypnout, šikulka. 
Udělalo se mi rudo před očima a chytl jsem mladíka za předloktí s tím, že počkáme společně na policii ČR.
V té chvíli sáhl do kapsy znovu, namířil na mě a něco mi stříkl do očí. Sice jsem uhnul, ale po několika stříknutích mě trefil do jednoho oka. Jednu dávku chytla i manželka, která začala křičet, aby mě nechal na pokoji. Zastávka se okamžitě vylidnila. Chytl jsem mladíka, o hlavu vyššího, pod krkem a snažil se ho poslepu dostat do hlubokého předklonu. Jenže mu povolilo triko, roztrhlo se a on utekl.
Pamatuji si nějakého Itala, co čekal na tramvaj, koupil láhev vody a začal mi vyplachovat oči. Už jsem toho moc neviděl, víčka jsem měl v křeči a zalité vodou a slzami. Opřel jsem se o zeď, předklonil se a voda a slzy crčely v proudu dolů. Slyšel jsem nějakou paní, jak procházela kolem a říkala:
Za bílého dne, jak to čuně…
Tehdy konečně dorazila Policie ČR, podle zvuku brzd, razantního bouchnutí dveří a zvuku chůze šli směrem ke mně, ale žena je zastavila s tím, že já jsem vlastně ten okradený. Zavolali rychlou lékařskou pomoc a ptali se na popis toho kapesního zloděje. Když jsem jim řekl o roztrženém tričku, začal jsem se cítit jako zločinec. Když jsem pak řekl, že jsem chtěl po mladíkovi předložit občanský průkaz, upozorňovali mě, že prý jsem k tomu neměl právo. Měl jsem velkou chuť říci, že jsem z Inspekce MV ČR, ale poslepu bych si nevychutnal jejich překvapení. Tak jsem se jen té představě řehtal. 
Po příjezdu RLP mě odtáhli za koženou bundu dovnitř a vzali si od manželky kontaktní údaje. Zdravotníci v sanitce prohlásili, že jsem docela lehkovážný, protože prý stačil malý 7 cm dlouhý nožík a mohl jsem mít větší problém, než jen zásah pepřovým sprejem.
Po příjezdu na pohotovost jsme byli oba ošetřeni a paní doktorka se nám moc a moc omlouvala, že musí od nás inkasovat poplatek za ošetření. Vzala si nakonec jen 90 Kč a ošetřila nás oba.
Policie ČR nás nikdy v této věci nekontaktovala.