Podle čl. 43 Ústavy České republiky, Vláda České republiky rozhoduje mimo jiné o účasti ozbrojených sil České republiky na vojenských cvičeních mimo území České republiky.
O těchto rozhodnutích informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu. Parlament může rozhodnutí vlády zrušit; ke zrušení rozhodnutí vlády postačuje nesouhlasné usnesení jedné z komor přijaté nadpoloviční většinou všech členů komory.
Tolik Ústava České republiky. Praxe je většinou taková, že na návrh Ministerstev obrany a zahraničí Vláda ČR vyjádří souhlas a požádá se o souhlas Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky.
Tak jsem si říkal, jak se tahle relativně složitá a časově náročná procedura dala zvládnout, když jsem s kolegy letěl na vojenské cvičení do Pabrade (Litva), Newquay (Velká Británie) nebo Stavanger (Norsko)? Zejména, když účast na některých vojenských cvičeních v zahraničí se řešila do „poslední“ chvíle? Nezdálo se mi to pravděpodobné.
Prý jsem nebyl český voják…
Pamatuji si, jak jsme přiletěli do Kábulu a čeští vojáci, kteří sloužili na HQ ISAF, mi zarputile vysvětlovali, že my (myšleno vojáci AČR, sloužící ve FC Heidelberg) nejsme čeští vojáci, že jsme vojáci NATO. Vysvětlování, že všichni jsme v NATO, pochopila jen část z nich. Ten poslední skončil až poté, když jsem mu řekl: „Ty de*ile, máme na sobě stejnou uniformu se symbolem stejné státní vlajky…. Jak můžeš říct, že nejsme vojáci stejné země?“
Ti nejlepší vojáci jsou přece z Generálního štábu!
Jiný podplukovník, také sloužící ve stejné době na HQ ISAF jako já, mi zase vysvětloval, že on je z Generálního štábu AČR a proto musí mít velení skupiny českých vojáků na HQ ISAF, protože jeho předchůdce byl tzv. Senior National Representative a on to má ve funkčních povinnostech. Moje námitky, že jsem také sloužil na Generálním štábu AČR a pochybuji, že by nějaká pozice měla v „job description“ zároveň i pozici národního zástupce, přešel mlčením. Namítal jsem mimoto, že na HQ ISAF sloužilo v té době 9 vojáků AČR. Jeden z GŠ AČR, jeden z Nemocniční základny v Hradci Králové, jedna kapitánka z protiletadlového raketového pluku ve Strakonicích a skupina 6ti vojáků z Heidelbergu, kterou jsem řídil já. Kdo by tedy logicky měl být SNR? Ve skutečnosti mi to bylo zcela jedno, jen mě lidsky urážel jeho argument: „Já jsem z GŠ AČR!„. Argument, že my jsme vojáci z Německa a oni jsou vojáci z Čech, mi přišel tak moc stupidní, že jsem to jednoduše vzdal.
Manažerské schopnosti příslušníka GŠ AČR jsem si ověřil už po 14 dnech, kdy mi jako SNR „převzal“ vozidlo velitelství, které já měl objednané na nějaké jednání a tři vojáci z Čech jeli teprve na National Support Element (NSE) doplnit balistickou výstroj a zbraně (!). Když mě pár dní na to upozorňoval na nenošení pokrývky hlavy mého nejoblíbenějšího nadpraporčíka PŠ, přičemž jí sám na hlavě neměl, utlumili jsme další vzájemnou komunikaci na nezbytné minimum.
Zabezpečení vojáků AČR ve vojenské misi?
Před naší rotací si vojáci AČR nesli svou kompletní výstroj už ze zahraničního pracoviště. V průběhu přípravy na vojenskou misi jsem si ověřil, že jedna ze slabin byl včasný návrat. Většinou se nepovedlo zabezpečit leteckou dopravu a příslušníci předešlých rotací se „vytráceli“ civilní leteckou dopravou přes Dubaj (nevím o žádném Čechovi).
Ověřil jsem si u souseda z paneláku, plukovníka PV, že v Kábulu na letišti sídlí česká zabezpečovací jednotka, která má zálohu zbraní a balistické ochrany. Bylo nutné „jen“ svolení ředitele Společného operačního centra generála AO, kterého by měl v této věci požádat náš generál ČT z pozice NATO Military Reprezentative. I když vše bylo předjednáno a odsouhlaseno, žádost plukovníka IA z Heidelbergu posoudil nějaký podplukovník z kanceláře NMR zamítavě. Stačilo mu přitom zjistit, že v Heidelbergu existuje sklad zbraní. Tak proč bychom je nemohli tahat na zádech, když se to jeho netýká? Druhý pokus žádosti už přes NMR prošel a na SOC bylo vše dojednáno. Takže když jsme se dotkli letištní plochy, už tam čekalo české vozidlo, které nás převezlo ke skladu zbraní a výstroje. Všechno jsme obdrželi a vrátili se plně vystrojeni před letištní halu dříve, než se zformovala kolona s novou rotací na základnu ISAF.
Dodatečně jsem domluvil s šéfem logistiky českého NSE majorem ZP případnou obměnu vojenského materiálu vojáků z Heidelbergu. Sám říkal, že zabezpečení vojáků v mezinárodních strukturách není nijak řešeno. Potěšilo mě tedy, že když jsem rok po návratu z ISAF přednášel ve Vyškově k přípravě vojáků z mezinárodních struktur do vojenských misí, už všichni považovali za normální, že je naše NSE zabezpečí až na letišti v Kábulu. 
NATO Response Force
FC Heidelberg plnil v roce 2012 úkoly NATO Response Force. Bylo deklarováno, že v rámci tohoto úkolu mohou být vojáci AČR v různém počtu operačně nasazeni ze zbraněmi v předem nespecifikované části světa s různou úrovní válečného (nebo jiného) nebezpečí, s přesně nespecifikovaným úkolem. Část příslušníků AČR byla vyčleněna do Operational Liaison and Reconnaissance Team (OLRT), u které je předpokládán specifický režim nasazení (do 48 hodin).
V říjnu 2011 plukovník IA písemně žádal generála ČT o stanovisko s upozorněním, že nasazení českých vojáků jako mnohonárodního uskupení v rámci NRF může způsobit na určité úrovni politicko-společenské problémy, nejasnosti a nedorozumění, protože je zřejmé, že na projednání konkrétního vyslání českých vojáků nebude dostatečný časový prostor.
Takový výtečný spis jsem připravil a dosud mu nebylo odpovězeno. *bad*
Mise skončila. Zapomeňte!
Zdroj: www.cmp-cpm.forces.gc.ca
Mě ten „zmatek“, možná jen netransparentnost působení vojáků AČR ve vojenských misích zcela splynula s úrovní personální práce stylu „vystřel a zapomeň“. Vyslat vojáka a už se o něj dále nestarat.
Tak by se přece nemohlo stát, že byli čeští vojáci vyslání do vojenské mise „Operace Unified Protector“ na služební cestu. Po návratu z mise byli spolu s ostatními účastníky mise oceněni medailí NATO OUP.
Jen funkcionáři AČR se tvářili, že se nic nedělo. Vždyť tam byli 3 měsíce jen na služební cestě… a proto jim žádná medaile AČR nenáleží. *bad*