Jako mladý nadporučík jsem sloužil na velitelství brigády a zodpovídal jsem za výcvik řidičů automobilní a bojové techniky. Jedním z velkých úkolů, bylo založení vojenských autoškol, jedna měla být v Janovicích nad Úhlavou a druhá ve Strašicích.
Ve Strašicích sloužil starší nadporučík, zkušený chlap. Hlavně díky jeho zkušenostem a kontaktům se povedlo obě tyto autoškoly založit od nuly a akreditovat je u Ministerstva dopravy ČR. Můj podíl byl zanedbatelný, vzal jsem to jako možnost se něco naučit a být u něčeho úplně nového, co nikdy nikdo předtím nedělal. Myslím také, že tento starší „pardál“ se bavil mou naivitou.
Dost mě proto překvapilo, že když se hledal vhodný velitel autoškoly, tento chlap nepřipadal do úvahy, protože neměl vysokou školu. Byl vybrán jiný, papírově vhodnější velitel autoškoly. Pro mě, jako odborného náčelníka to byl problém, protože vybraný velitel autoškoly jí vůbec nerozuměl.
Zkusil jsem řešit tuto nespravedlnost nejdříve u zástupce velitele brigády a ten mi řekl, že velitel autoškoly byl vybrán podle doporučení vedoucího personálního oddělení.
Zašel jsem za panem plukovníkem. Bývalý velitel zrušeného pluku seděl ve své kanceláři a můj požadavek o vysvětlení, jak byl vybrán velitel nové autoškoly, ho neuvěřitelně pobavil. Pohodlně se rozložil ve své židli a řekl mi, že se jedná o rozhodnutí velitele brigády.
V mé hodnosti mám prý vliv na rozhodnutí velitele brigády jako loňský sníh. Přesněji, jako předloňský sníh.
Říkal dále, že jestli se mi to prý nelíbí, mohu svou kariéru ještě odklonit ze štábních funkcí k velitelské linii. Pak se mohu stát velitelem brigády a rozhodovat si, jak se mi zlíbí. Nabídl mi pomoc s tím, že mě převelí na nové působiště do Janovic nad Úhlavou nebo Strašic na velitele čety nebo roty, čím mi prý pomůže v kariéře.
Zatmělo se mi před očima a panu plukovníkovi jsem odvětil, že v Janovicích jsem již byl a vypracoval jsem se až na velitelství mechanizované brigády a jak koukám, mezi samou „elitu“.
Oznámil jsem mu, že za velitelem brigády zajdu sám a ze své pozice, kdy zodpovídám za výcvik řidičů mu dám své doporučení. Poté jsem odešel.
Ono to nakonec nebylo potřeba. To, jak mě přirovnal k loňskému a předloňskému sněhu jsem na potkání všem vykecal a za pár dní si mě zástupce velitele brigády zavolal do kanceláře a dožadoval se dalších argumentů k možnému ustanovení velitele autoškoly podle mého doporučení. Nakonec se povedlo, pan nadporučík byl velitelem jedné z prvních vojenských autoškol.
Jenže…. pan plukovník si na mě uchoval trvalou vzpomínku.
Takže jednou, když jsem po pár letech zjišťoval na personálním oddělení možnosti jazykového vzdělávání, mi doporučil koupit si knížku „Anglicky za 3 měsíce“ (ještě teď jsem jí našel na internetu) Tak se naučím anglicky za? No za 3 měsíce…. 
To už jsem byl zkušený kapitán a odpověděl jsem mu, že až si tu knížku koupí a předvede mi, že umí anglicky za tři měsíce, tak já to zvládnu za měsíc.
To samozřejmě „nevydýchal“ a moje žádost o zařazení do kurzu na angličtinu STANAG úroveň 1 se ocitla v kopě žádostí jako poslední. Můj nadřízený mi po čase oznámil, že jsem se prý nevešel do směrného čísla (tzn. nadřízeným velitelstvím stanovený počet osob do vzdělávacího kurzu). Prý jsem to měl těsně o jedno místo.
Tak jsem volal na nadřízené velitelství na personální oddělení v Olomouci a ptal se, jestli nemají ve svých směrných číslech rezervu pro jednoho drzého kapitána. Měli a prý počkají, než přijde žádost podepsaná velitelem brigády.
Zašel jsem za vedoucím personálního oddělení a požádal jsem ho o doplnění seznamu osob vyslaných do kurzu. Odmítl se slovy, že on tady nestrpí žádný holubník a on jako veliteli brigády předá seznam osob beze mně. *wacko*
Napsal jsem ten spis na vyslání do kurzu sám, sekretářka velitele mi řekla, že velitele dnes zastupuje pan plukovník XY, tak jsem za ním zašel a všechno jsem mu vysvětlil se žádostí, ať ten můj spis podepíše.
Dodatečně si uvědomuji, že se pánové asi také moc nemuseli, protože pan plukovník XY vyťukal telefon na vedoucího personálního oddělení, přepnul ho na hlasitý odposlech, takže jsem vše slyšel.
Ptal se ho, jestli ví o volném místě v kurzu pro mě a proč mě do seznamu uchazečů brigády nenapsal. Pan vedoucí personalista odvětil, že to bylo rozhodnutí velitele brigády a on mu dal pouze doporučení. Posledním upřesňujícím dotazem bylo, jestli velitel věděl o všech žadatelích… Prý nevěděl, oni mu kandidáty do jazykového kurzu vybrali a doporučili *bad* Plukovník XY mu oznámil, že rozhodl o mém zařazení do kurzu vzhledem k tomu, že směrné číslo pro brigádu bylo navýšeno. Pamatuji si jako dnes, jak jsem slyšel: „Láďo, to si ale před velitelem zodpovíš.“
Do kurzu jsem odjel a jako jediný z 12 jsem zkoušku udělal *cool* . Po návratu jsem to každé 3 měsíce poslouchal na rozboru plnění úkolů brigády v hodnocení personální oblasti.
Asi po roce jsem omylem zaslechl, že se na velitelství brigády hledají zájemci do jazykového kurzu na STANAG úroveň 2. Podal jsem si samozřejmě žádost s odkazem na celoživotní vzdělávání 
Neoficiálně jsem se dozvěděl, že prý nemám požadavek na jazykovou úroveň na své funkci. Se zástupcem vedoucího personálního oddělení jsem o tom diskutoval a vzkázal jsem přes něj nadřízenému plukovníkovi, že ti, kteří už jsou vybraní, také požadavek na jazyk na svých funkcích nemají.
A tak jsem odjel i na další jazykový kurz, tentokrát do Českého Krumlova a zase úspěšně složil zkoušku (2222). *cool*
Poslední metou pro mě byl STANAG úroveň 3. Zavolal jsem asi po dalším roce do Olomouce na personální oddělení a zjistil jsem, že zrovna vyzvali podřízené útvary k vyslání seznamu kandidátů.
Napsal jsem žádost veliteli brigády o vyslání do jazykového kurzu, tehdy to bylo do Québecu v
Kanadě. Velitel brigády bez jakéhokoliv komentáře, dotazů moji žádost schválil.
Po čtrnácti dnech poté jsem telefonoval do Olomouce na personální oddělení a dověděl jsem se, že žádná žádost s mým jménem nepřišla a že je již moc pozdě. Zašel jsem po dlouhé době na personální oddělení, kde měli zrovna po poradě a všichni klábosili v jedné místnosti. Byl jsem vyzván panem plukovníkem, že mohu mluvit a tak jsem se zeptal, co se stalo s mojí schválenou žádostí do jazykového kurzu.
Dověděl jsem se, že moje funkce není nosná a proto tu schválenou žádost zadrželi. Opět se mi zatmělo a pana plukovníka jsem poučil, že tabulkové funkce jsou mírové a válečné. Ušní, nosní a krční je v nemocnici a psychiatrie, kterou evidentně potřebuje, také. Nikdo ani nehlesl. Pan plukovník mi začal vysvětlovat, že rozdělili na personálním oddělení všechny funkce v mechanizované brigádě na nosné a ostatní funkce. Bohužel, když jsem se ho ptal, jaká byla kritéria, jen něco nesrozumitelně zakoktal. V té době bylo ještě možné sloužit jako důstojník bez vysoké školy. Nejvíce z velitelství brigády jich bylo na personálním oddělení. *dash* Měl jsem připravený výpad tímto směrem, kdyby některý z podřízených měl potřebu bránit svého podřízeného, ale nebylo to potřeba.
Napsal jsem se na hlášení velitele brigády a poté co jsem si sedl, jsem se jednoduše zeptal: „Kdo tady velí?“ Samozřejmě, já, velitel brigády, zněla odpověď. Vysvětlil jsem mu, že z mého úhlu pohledu tady velí pan vedoucí personálního oddělení. Protože jestli jeden rozhodne ANO a druhý NE a reálný výsledek je NE, je přece zřejmé, čí slovo má větší váhu. Chvíli přemýšlel a požádal mě, ať odejdu z kanceláře. Než jsem zavřel dveře, ozval se neuvěřitelný řev do telefonu s tím, že má někdo na druhém konci telefonu okamžitě přijít k němu do kanceláře.
Pak jsme oba, já i pan plukovník, dostali rozkaz spolu nekomunikovat. Tehdy začal můj hluboký, upřimný vztah k personalistům a po zbytek mé vojenské kariéry mně v tom drtivá většina z nich jen utvrzovala.