ale nemám na to…. žaludek.
Můj bývalý šéf oddělení, mě doporučil svému známému, vojenskému zpravodajci, jako vhodného kandidáta pro práci u „nich“. Zavolal mi a domluvili jsme se na setkání.
Zašel jsem tedy do budovy, která má přezdívku „závody valivých ložisek“ (nebo tak nějak a netuším proč) a povídali jsme si v nějaké kanceláři na vrátnici. Pamatuji si velmi jasně, že už tam byly u stropu kamery a proto jsem nasazoval svůj reklamní úsměv č. 4. Měl jsem představu, že jeden špion se mnou mluví a nejméně čtyři další analyzují mé chování a reakce. 
Říkal, že mě čeká zajímavá práce s lidmi a pro lidi. Povídal jsem mu o sobě a najednou mě napadlo, že možná ten „jejich“ zájem vycházel z toho, že i před lety jsem byl známým „rebelem“ a „nespokojencem“….
Na konec pohovoru, který vypadal hodně dobře, se mě zeptal: „Byl by jste ochoten shánět pro nás informace o různých lidech ?“ Po malém zaváhání jsem mu odpověděl, že ano s výhradou, pokud budu vědět, o jaké informace se jedná. Pokud by to měli být informace likvidační, tak jen o těch, kteří si to zaslouží… Podle mě…
Zřetelně mi tehdy řekl, že ONI rozhodují, o kom se sbírají informace a já bych se pohyboval po různých vojenských útvarech, sbíral informace na určené lidi a časem by mě čekalo vyslání do zahraničí…
Asi ne. Děkuji
Tak trochu se mi zvedl žaludek a řekl jsem, že tohle si musím velmi důkladně promyslet…. Asi jsem měl v roce 1997 trochu jiné představy….
Časem práce utajených složek nabrala ještě vyšší kvalitu, vybral jsem dva příklady (Karel Daňhel a Josef Sedlák)