V roce 1992 jsme se všichni připravovali na rozdělení Československé federativní republiky předáváním výzbroje a techniky, popřípadě dokonce rušením kasáren.
Jako téměř vždy, personál byl poslední, co se řešil. Přišlo se na to, že vojáci, kteří se narodili na Slovensku, musí požádat o české občanství. Jednoduché to bylo u těch, co byli Slováky, jako např. já. Narozen v Bratislavě, žil sem na Slovensku a tak nebylo pochyby, jakou mám národnost. Na návrat na Slovensko jsem ani nepomyslel.
Vzpomínám si, že v té době jsem si našel místo NTAS (náčelníka tankové a automobilní služby) v Pardubicích, na železničním stavebním praporu. Na spojovacím praporu, kde jsem sloužil, už byl za mě ustanovený náhradník, když mi volal můj budoucí nadřízený a řekl mi, že se prapor redislokuje na Slovensko. 
At zkusím na ministerstvu najít někoho, kdo můj personální rozkaz zruší. Po půl dne telefonování jsem se „utrhl“ na nějakého plukovníka, jak je možné, že vydávají personální rozkaz na rušený útvar.
Já tedy odpověď na svou žádost o české občanství v ruce měl již od léta 1992. Mám ale dva kamarády, kteří si mysleli, že jsou v pohodě. Nebyli.
Jeden zjistil, že se narodil ve Skalici na Slovensku, kde byl celkem 2 dny v životě. Zbytek života žil v Čechách. Ke konci roku, když zjistil, že to je problém, poslal urgentní žádost o české občanství, aby mohl sloužit i po 1. 1. 1993 jako voják z povolání.
Ten druhý zjistil, nejenže se narodil na Slovensku, ale dokonce má v rodném listě uvedené chybné pohlaví a úřednice se odmítla jeho žádostí zabývat do doby uvedení skutečného stavu s údajem v rodném listu. Dále je tato historka pro mě zamlžená, vím jen, že nějakým způsobem dosáhl napravení chybného uvedení pohlaví v rodném listě a také stihl podat včas žádost o české občanství.
Několikrát jsem se ho ptal, jak to udělal, ale nevím to dosud.