Přesun na letiště Kábul

přesun

Zdroj: www.patrol4x4.com

V rámci udržování „dobrých vztahů“ mi zavolal velitel NSE CZE Kaia a pozval nás – všechny české vojáky z velitelství ISAF na grilování u příležitosti udělování medailí „Za službu v zahraničí“ českému kontingentu.

Na HQ ISAF nás bylo z Heidelbergu celkem 6 vojáků a na pravidelném týdenním mítinku jsem je požádal, aby včas objednali pro plánovaný přesun přepravu. Předpokládal jsem, že o jedno vozidlo požádám já s tím, že využijeme celkem 2 vozidla.

Asi 10 dnů před grilováním, mě postihly zdravotní problémy a strávil jsem pár dnů v nemocnici. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že ne vše je podle mých (asi moc růžových) představ.

přesun

Pink trees & road
Zdroj: http://nature.desktopnexus.com/

Vozidlo sice měli kolegové objednané a potvrzené, ale bez řidiče a příslušníka vojenské policie k ochraně posádky. Hned u první večeře po mém návratu z nemocnice, kdy jsme udělali improvizovanou poradu, jsem zjistil, že designovaný řidič, podplukovník JŠ, neměl žádné zkušenosti v řízení tohoto typu vozidla. Tím myslím vozidla, vybaveného pancéřováním a tedy o dost těžším, než běžné SUV. Předpokládal jsem, že takové vozidlo má specifické jízdní vlastnosti.

Byl jsem ostatními přesvědčován o jeho vynikajícím řidičském umění a tak jsem další dohadování vzdal. Zeptal jsem se ještě, jak je zabezpečeno spojení a dozvěděl jsem se, že o radiostanici zapomněli požádat. V podstatě spoléhali všichni na moje plně vybavené vozidlo. Udělalo se mi vzteky tak špatně, že bych se mohl klidně do nemocnice zase vrátit.  *bad*

Zeptal jsem se, jestli někdo z nich má nastudovanou cestu z HQ ISAF na letiště KAIA. Mapu prý neměli, ale cestu prý znali moc dobře.

přesun

Sgt. VN mně vždy bezpečně dovezl do cíle cesty a většinou včas
Zdroj: archiv autora

Další den před 11. hodinou jsme měli sraz před hlavní budovou HQ ISAF. Obě vozidla stála za sebou, jako první stála „moje“ Toyota s americkým seržantem jako řidičem a německou praporčicí jako ochrankou.

Nakoukl jsem do druhého vozidla a požádal řidiče, pplk. JŠ, aby se alespoň dohodl s seržantem VN nějaké signály pro přesun. Prý to není potřeba a jestli něco potřebuje můj řidič, ať se přijde domluvit. *bad*

Strčil jsem hlavu dále do auta a rozhlédl se, jestli jsou přítomní všichni: major MM seděl vzadu na „bidýlku“, praporčík MM měl z neznámých důvodů nasazenou kuklu a kroutil očima a nadpraporčík PŠ ozbrojený a se zarputilým pohledem, všichni seděli v neprůstřelných vestách a přilbách. Ještě jsem se zeptal, jestli hlásili výjezd ze základny a předpokládaný čas příjezdu do cíle přesunu na dispečink. Odpovědí mi bylo, že si nemyslí, že je to nutné.  *diablo*

Jediný, podle mého názoru, kdo projevil trochu rozumu v přípravě přesunu na letiště, byla majorka PC, která řekla, že raději pojede ve vozidle se mnou.

Problém začal hned při výjezdu z HQ ISAF, když jsme retardéry kolem vjezdu překonali o poznání rychleji, než druhé vozidlo a po necelých 100 m se seržant nervozně za jízdy otočil a ptal se, kdo řídí to druhé vozidlo. Odpověděl jsem, že je to kolega, český podplukovník. Otočil oči vzhůru a povzdechl si „what the hell!“ Pak zastavil u kraje silnice a velmi uctivě mi vysvětloval: „Sir, nemůžu na ně čekat, protože bych ohrozil osoby v tomto vozidle. Mým úkolem je Vás dopravit bezpečně do cíle a proto Vás musím přepravit co nejrychleji, abychom se nestali lehkým cílem možného útoku.

Vztekle jsem vytáhl z kapsy služební mobilní telefon a zařval na majora MM (který měl také služební mobil) dotaz, kde se  zdrželi. Za chvíli nás dojeli a přesun jsme dojeli propojeni přes mobilní telefon. Když jsme dorazili na letiště a překonali vstupní kontrolu, hodně jsem si oddechl.

Nechtělo se mi dohadovat s kolegy, kteří absolvovali více misí a měli by mít tedy více zkušeností. Navíc, když můj status jejich velitele byl opravdu hodně neformální.


Měl jsem v čerstvé paměti příhodu britských vojáků, kteří při dopravní nehodě smrtelně zranili afgánskou matku s dítětem a dav, který se kolem nich okamžitě shromáždil, je chtěl ukamenovat. V prostředí zejména jazykové bariéry (nejpoužívanější jazyky jsou pashto a dari), jiné kultury jsem nic podobného nechtěl zažít. Ani v případě technické závady vozidla jsem nechtěl řešit „pomocníky“ z ulice.


Akce byla plánovaná do odpoledních hodin a tak jsem řekl seržantovi VN, že ho očekávám v 15,00 před NSE CZE.

Jenže kolegové se už kolem oběda začali nudit a chtěli odjet. Kupodivu se mě ptali na „svolení“. Řekl jsem: „Jste plnoletí, svéprávní a zkušenější. Pokud musíte, rozhodněte se a jeďte!“ Asi i proto, že jsem se naštval a nechtěli se dále dohadovat, nikam nejeli.

Názor na přesun s odstupem času

Nedávno jsme se setkali s jedním účastníkem toho přesunu a s odstupem času jsem se ptal, jestli si stále myslí, že ten přesun byl připraven dobře. Hezké bylo, že přiznal, že přesun připraven nebyl, ale seržant VN prý měl také svůj díl viny, protože nejel jako součást kolony.

Podle mého názoru to byla jen zbytečná, nepromyšlená a nedostatečně připravená frajeřina, která se nemusela vyplatit.

(Návštíveno 374 krát, z toho 1 krát dnes)

Komentáře

komentář/komentáře