Hospodářská politika – 20.

Orientace hospodářských politik na sociální oblast: cíle, nástroje, rizika

Zdroj:http://previews.123rf.com

Základní obsah

Základní náplní hospodářské politiky je ovlivňování hospodářských veličin. Hlavním zájmem sociální politiky je ovlivňování, případně zlepšování životních podmínek lidí, které je zprostředkováno právě hospodářsko politickými opatřeními, ale nejenom jimi. Existují totiž situace, kdy zlepšení životních podmínek nelze dosáhnout pouze hospodářsko politickými prostředky (např. péče o tělesně postižené, náhradní rodinná péče apod.). Sociální politika má specifické poslání, které má své kořeny v humanismu a koncentruje se k takovým problémům, jako je sociální spravedlnost a sociální jistoty v širokém slova smyslu.

Vzájemné souvislosti obou politik jsou tedy značně komplikované. Pro sociální politiku, aby byla účinná je nezbytná výkonnost ekonomiky, a tedy i efektivní a účinná hospodářská politika. Hospodářská politika směřuje k produkci zdrojů, které jsou základem financování výkonů sociální politiky. „Hospodářská politika tak svými opatřeními zajišťuje ekonomickou bázi sociální politiky.“ Tato souvislost je dána charakterem celé sociální sféry, její průřezovostí tím, že výkony sociální politiky jsou zprostředkovány hospodářským rozvojem. Jednoduše to znamená, že opatření sociální politiky prakticky nelze mimo rámec zdrojů vytvářených hospodářskou politikou realizovat. Pokud zdůrazníme tuto vazbu, můžeme tvrdit, že sociální politika je vůči politice hospodářské v pasivní roli.

Vztah sociální politiky k hospodářské politice je však třeba chápat i pozitivně a aktivně. Sociální politika totiž vytváří právní, věcné i institucionální předpoklady a podmínky pro hospodářský rozvoj, především aktivizací a kultivací lidského potenciálu. Čili na druhé straně sama hospodářská politika nachází v sociální politice zdroje a impulsy svého možného vývoje. Úspěch hospodářské politiky závisí zejména na tom, jaké předpoklady a dispozice mají lidé pro pracovní výkon, jak jsou motivováni, jaké mají možnosti uplatnit svou vlastní iniciativu, sebeuplatnění apod.

Zde se otevírá prostor sociální politice, především jejím tzv. aktivním složkám, tj. zejména vzdělávací politice, politice zaměstnanosti, ale i zdravotní politice, politice bydlení a jiným dílčím politikám. Z těchto tvrzení můžeme vyvodit, že i hospodářská politika je do značné míry ovlivněna působením sociální politiky a že bez ní není hospodářská politika vůbec možná. A to nejen díky prokázanému vlivu vzdělání a kvalifikace na ekonomický růst, ale i díky tomu, že úspěšnost hospodářské politiky závisí na celkovém klimatu ve společnosti, jež je utvářeno i sociální politikou.

Hospodářská politika ovlivňuje politiku sociální zvláště následujícími způsoby

  • soustavou daní, úvěrovým a úrokových sazeb a kursů ovlivňujících podmínky činnosti ekonomických subjektů,
  • soustavou daňových úlev stimulujících finanční podporu dobročinných a svépomocných sdružení,
  • rozdělováním zdrojů ze státního rozpočtu,
  • příjmovou politikou, ˙
  • strukturální politikou především pomocí rozvojových či útlumových programů pro regiony nebo různé sektory národního hospodářství,
  • nepřímo ovlivněním životní úrovně občanů mírou inflace.

Sociální politika zase zpětně ovlivňuje hospodářskou politiku

  • úrovní lidského potenciálu, což znamená ovlivňováním pomocí kvality a kvantity pracovní síly, ˙
  • podmínkami zaměstnávání pracovníků, které zahrnují zákonem stanovenou pracovní dobu, hranice odchodu do důchodu, podmínky uzavírání pracovních poměrů, uznávanými formami vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a další, ˙
  • stanovení výše sociálního a zdravotního pojištění, které je odváděno z mezd zaměstnanců, zároveň určení podmínek za nichž je pojištění odváděno, ˙ stanoven í podmínek přiznání sociálních dávek (invalidní důchody, podpory v nezaměstnanosti), ˙
  • dávky sociálního zabezpečení, jež mohou povzbuzovat spotřebu a tím i povzbuzovat výrobu a udržovat zaměstnanost, ˙ záchranná sociální síť, která může mít pozitivní vliv na podnikatelské aktivity. Nefungující záchranná sociální síť však může mít negativní vliv na ekonomický rozvoj.

Cíle, subjekty a objekty sociální politiky

Tak jako každá jiná politika má sociální politika své cíle. Mezi sociální cíle můžeme zařadit například hmotné zabezpečení v nouzi, zajištění adekvátního bydlení nebo dosažení určitého stupně všeobecné vzdělanosti. Jistě byste dokázali vymyslet mnohé další.

Na otázku, kdo je subjektem sociální politiky, můžeme odpovědět, že jím může být v podstatě každý. Subjektem soc. politiky je ten, jenž aktivně působí na sociální podmínky.

Subjekty sociální politiky jsou nejčastěji:

  1. státní orgány (Parlament, vláda, ministerstva, správní orgány) – vytváří koncepci sociální politiky, přijímají zákonné normy a další ustanovení a provádí sociální politiku zejména na ústřední úrovni.
  2. zaměstnavatelé – vykonávají „podnikovou sociální politiku“, kde jednak zajišťují provádění opatření nařízených státem a jednak mají prostor pro vlastní iniciativu.
  3. nestátní organizace, jednotlivci (zaměstnanecká a zaměstnavatelská sdružení, komory, obce, občanské organizace, církve, charitativní instituce, rodiny a domácnosti).

Objekty sociální politiky (tak, jak jsme ji vymezili výše) jsou všichni občané státu a částečně i další osoby žijící na daném území. U jednotlivých politik jsou určovány specifické skupiny, byť i zde často platí, že objekty jsou všichni občané (např. u zdravotní politiky jsou objekty nemocní ale i zdraví).

Nástroje sociální politiky

Jako nástroje politiky označuje instituce, které slouží k provádění dané politiky Základním nástrojem sociální politiky je právní řád, zejména pracovně právní zákonodárství, ustanovení v oblasti sociálního pojištění, podpory a pomoci a mnohé další upravující konkrétní oblasti sociální politiky, například: životní minimum, minimální mzdu a penze.

Z hlediska krátkodobosti a dlouhodobosti můžeme nástroje rozlišit na sociální doktrínu, program a kolektivní vyjednávání.

Sociální doktrína stanovuje dlouhodobé směřování sociální politiky. Je založena na širokém konsenzu. Účelem sociální doktríny je nastavení takové koncepce, která nebude dotčena změnou rozložení politických sil (změnou vlády). Má zabránit zneužívání sociální politiky k populistickým cílům. Kupříkladu v Evropské unii vytváří rámec sociální politiky Evropská sociální charta přijatá Radou Evropy v roce 1961.

V České republice je poněkud obtížné hledat pro pojem sociální doktríny konkrétní obsah. Poslední sociální doktrína zde byla v období první republiky. Po roce 1989 byly zaznamenány snahy o nové, aktuální vymezení sociální doktríny. Žádný z návrhů však nebyl Parlamentem či vládou (ani jinými státními orgány) přijatý.

Program definuje způsob dosahování stanovených sociálních cílů a vymezuje další konkrétní nástroje, kterými bude sociální politika realizována. Pro přiblížení, obecné cíle jsou součástí programového prohlášení vlády, na něž navazují další programy (jednotlivých ústředních orgánů, meziresortní atd.), které dané cíle dále konkretizují a na něž navazují pracovní plány obsahující konkrétní nástroje, kterých bude použito pro dosažení cílových hodnot.

Kolektivní vyjednávání se používá pro dosahování konsenzu mezi sociálními partnery, nejčastěji zástupci zaměstnavatelů (komory, svazy), zaměstnanců (odbory) a státu (vlády). Účast státu v těchto jednáních má zajistit návaznost krátkodobých usnesení na dlouhodobé celospolečenské cíle. Výsledkem kolektivního vyjednávání jsou kolektivní smlouvy. Podle úrovně, na níž byli dosaženy, je členíme na: generální dohody, kolektivní smlouvy vyššího typu a podnikové kolektivní smlouvy.

Na obecná ustanovení právního řádu navazují konkrétní nástroje sociální politiky. Sem řadíme:

  1. sociální příjmy (zejména důchody, peněžitá pomoc rodinám s dětmi, dávky sociální podpory),
  2. sociální služby (péče o staré či jinak handicapované občany, poradenství a další),
  3. věcné dávky (zejména zdravotní pomůcky a ochranné pracovní pomůcky, velmi rozšířené jsou věcné dávky jako forma pomoci lidem bez domova),
  4. účelové půjčky (novomanželské půjčky, půjčky na vzdělání a jiné, které jsou poskytovány s výhodnějšími podmínkami než komerčně nabízené),
  5. úlevy a výhody (poskytované vybraným skupinám obyvatelstva – důchodcům, studujícím)

Sociálně politické doktríny

V tomto odstavci chápeme pojem doktrína jako ideový zdroj. (Pozor nezaměňovat se sociální doktrínou viz výše v části nástroje sociální politiky). V evropské tradici rozeznáváme tři základní doktríny, které jsou určující proto, jakých sociálních cílů bude dosahováno a jakými prostředky. Jedná se o teoretickou (ideovou) základnu nejen sociální politiky. Rozlišujeme:

  1. konzervatismus/liberalismus,
  2. křesťanské sociální učení a
  3. demokratický socialismus.

Koncepce označovaná jako konzervatismus/liberalismus staví na osobní svobodě a individuální odpovědnosti. Blahobyt a životní podmínky odpovídají zásluze a vlastnímu přičinění jednotlivce potažmo domácnosti. Funkčnost sociální politiky je posuzována podle jejího vztahu k ekonomické efektivnosti. Nepodporuje solidaritu (na státní úrovni) a redistribuční procesy, protože vedou k oslabení ekonomických podnětů a aktivit. Zdůrazňuje regulační schopnost tržního mechanismu, jehož fungování ve společnosti je určující.

Druhá koncepce, křesťanské sociální učení, vychází z filozofie křesťanství (milosrdenství). Za sociální postavení jednotlivce není zodpovědný pouze on sám, ale částečně i sociální systém, který předurčuje jeho možnosti. Tedy určitý díl odpovědnosti za sociální situaci mají i mocní a bohatí. Osobní odpovědnosti se nezříká. Uznává nerovnost, ale ne každou považuje za spravedlivou a žádoucí. Charakteristické je odstraňování bídy a podpora dobročinných a charitativních aktivit. Individuální svoboda musí být podřízena i společenskému blahu a prospěchu.

Poslední z uváděných koncepcí je demokratický socialismus. Jeho cílem je zajistit důstojné životní podmínky pro všechny a to demokratickou cestou. Svoboda jednotlivce je omezována určitými pravidly, v jejichž rámci na sebe stát přebírá značnou míru sociální odpovědnosti. Dále se vyznačuje rozsáhlým veřejným sektorem, přerozdělováním a solidarismem. Oproti konzervatismu zdůrazňuje rovnost nejen v občanských ale i sociálních právech.

(Návštíveno 172 krát, z toho 1 krát dnes)

Komentáře

komentář/komentáře